Motýlí pavilon

Rituální opakování určitých veršů ("před cestou je potřeba si slíbit / že si doma dáme černý čaj") jako zachytávání jistoty ve světě, v němž pozornost těká jako onen motýl uprostřed hořícího pralesa, ale také jako ironické odzvučení líbivých manter ("zákony existují pro všechny"). Četná přirovnání, skrz něž dochází k odchlipování od ústřední kostry básně, ale stále setrvávání v motivickém souzvuku – takže to nakonec funguje, proč ne. Důvtipný kritický podtón skrz navlečení současné látky do prastarých mýtů i prostřednictvím (zatím) surreálných vizí. A také hodně pohlazení (nebo mě spíš napadalo slovo "vzpruha") – taková ta atmosféra v duchu, že "domov si člověk nese s sebou" a vůbec naděje z různých forem součinnosti a drobných vítězství. Potřeba obejmout celý svět ne jako velikášství, ale jako vyústění interkulturní zkušenosti. Součástí putování po různých prostorech také reflexe vlastní pozice – skvělé básně Cestovatel (kromě pointy velmi všímavé nástřely různých osob) a Teplice (nefiltrující zobrazení rozporuplných chvil). Archivuju si zde tyto dvě pasáže: "uviděl motýla sedícího v gigantické euforbii / s křídly černými a dlouhými // jako skokanské můstky v noci" "dítě znepokojené vetřelci / kráčejícími jeho prastarým světem"

Inu, nebýt posledních deseti stránek, kniha by pro mne byla, až asi na dvě básně, bezcennou snůška snad zajímavých obrazů poskládaných většinou nahodile, beze smyslu. Poslední oddíl knihy se ale autorovi cosi událo a básně náhle začaly být básněmi. Někam směřovaly, měly silnou atmosféru, náladu. Takže si nakonec sbírku ponechám a někdy se k ní vrátím. Autor určitě umí, ale jen házet slova na papír je podle mého málo.