Má noc náš den

Asi každý čtenář poezie zná ty stavy, kdy se po dvou básních cítí vyčerpaně a nedokáže číst dál, aniž by dokázal říct, o čem ty dvě básně vlastně byly. Tak se cítím při čtení této knihy. Ne některých místech to nevadí a jen vnímám rytmus nebo nějaký pěkný obraz, ale v pasážích jako je tato: Slasti tragédie! Dějství nová (jiná) zmeškala ta (větší) stará Úder jizvu zvěstoval, vrah nedostopován Požehnána magie. Noci buď! Co tají má ústa? Že jsou přesycena, přesycena Vynálezce tajemství, porozuměls zde? cítím, jako bych se neměl čeho chytit. Vše tone v jakési obecnosti, která může znamenat cokoli nebo taky nic. Zároveň se větné členy mohou rozvíjet zdánlivě do nekonečna (jako by se mluvčí jen zaposlouchala do myšlenek a nechala je plynout – skoro bych řekl zurčet): "Víno samo lije se z nádob otřískaných archivem / stojatých vod za třetím okem". A já jako čtenář potom takové dvouverší čtu třikrát za sebou a nakonec si musím udělat valenční graf, abych se dostal dál, než ke zvuku. Autorka nadto ráda archaismy, které jsou někde krásné, jinde spíše skřípou: "odešel jsi se smrtí v pískoviště si hrát". Venkoncem přemýšlím, jestli je taková poezie jalová (a jiní čtenáři se jen snaží působit oduševněle, aby nevypadali hloupě), nebo zda mě prostě intelektuálně přesahuje a já na ni, řečeno s Wernischem, prostě nemám.

Skvělá sbírka, v závěru ještě lepší.