Hořím v kameni

Styl básní je mnohomluvný, verše se vrší. Je to těžké k učtení a často (asi jakožto líný čtenář) jsem si v dřívějších knížkách Jehličkové říkal, že by jim prospělo trochu škrtat. Tady ale zjišťuji, že není co. Každý verš má vnitřní napětí a náboj, jehož by byla škoda. Jen je třeba číst pomalu a tedy dlouho, nespěchat. Jakmile najdu správné tempo, jsou básně krásné. Líbí se mi vnitřní něha, subtilnost (např. místo "líbat" v jedné básni čteme "dotýkat ústy", což působí v textu daleko intimněji) a zároveň intenzita (např. "co končíme co jsme nevypili / vše opojné ať zmineralizuje" nebo když se nesou navlhlé deky "nařízlým vzduchem"). Taky se mi zdá, že už nejde jen o chrlení slov pro básnické gesto, ale texty začaly být soudržné, až na výjimky každý o něčem vypovídá.