Lotharingia

Tak jsem se po Danubii a Germanii prokousal i třetím dílem trilogie! Motivací mi byl zvláštní zájem o Nizozemsko, jinak bych se asi do pětisetstránkové historie porýnského sousedství nepouštěl. A krize na mě tentokrát poněkud nezvykle přišla už v druhé čtvrtině rozsahu: v době entit už dobře doložených, ale zároveň do dneška bezpečně zapomenutých, zmizelých na mnohokrát přemazaných mapách. Vévodství burgundské, lotrinské a brabantské jsou z nich ještě ty největší a Karlové, Filipové i Ludvíci v nich defilují jeden za druhým. Teprve v sedmnáctém, osmnáctém století to zas začíná být z pohledu dnešních útvarů povědomější. Úroveň zanoření do porýnských detailů patnáctého století pochopitelně knize nevyčítám, jen se pro mě zdůrazňuje hermeneutický charakter podobného čtení: dvacet faktů musím už znát, abych si na ně dalších deset dokázal navěsit a tím zapamatovat. Jinak je to zkrátka opět Winder, konzistentní a příjemná rovnováha cestopisné lehkosti a erudice. "V této okouzlující, vtipné a zajímavé knize s napětím sledujeme, jak se řada ctižádostivých osobností ze západu i východu neúspěšně pokoušela podmanit si obyvatelstvo Lotharingie, z něhož se postupem doby stali Nizozemci, Němci, Belgičané, Francouzi, Lucemburčané a Švýcaři", uvádí obálka a není s čím nesouhlasit. (Leda snad s podtitulem, ten totiž na obálce zní jinak než na titulní straně a vytváří mírný bibliografický chaos.) Řez evropskými dějinami, který Lotharingia přináší, se samozřejmě na více místech protíná s řezem vedeným ostatními dvěma knihami, bez takového Karla V. Habsburského by to samozřejmě nešlo. Ani v takových pasážích ale nejnovější titul nepůsobí duplicitně. Třeba i proto, že oproti Danubii, kolorované hudebními odkazy, tu Winder o dost víc sahá k umění výtvarnému. Překlad Evy Křístkové a ediční péči českého vydavatele je třeba pochválit a k završení trilogie jim pogratulovat. Z Windera si pro současnost beru například to, že katolický triumfalismus s roajalistickým legitimismem nikdy nejsou dokonale mrtvé a jejich restaurování v někdejších revolučních republikách bývá mimořádně nepěkné. (Viz Karel II. s Jakubem II. v Anglii a Ludvík XVIII. s Karlem X. ve Francii, o těch prvních též detailněji předmluva Martina Hilského k Miltonovu Ztracenému Ráji. Ovšem s chudákem zapomenutým Ludvíkem XVII., jak jsem si dohledal, revoluce taky nenaložila vůbec hezky.) A jinak je to pro mě další případ cestopisu lepšího než samo cestování. Na nějaké důkladnější cesty po západní Evropě totiž se svými příjmy pomýšlet nemůžu. K filatelii pozdních německých pidistátečků se ale třeba ještě na stará kolena dostanu...