Germania

Pěkný, mírně upovídaný historický průvodce Německem. Autor nám důkladně předestírá základní, ne vždy vnímaný fakt, že až zhruba do poloviny 19. století tu – na rozdíl od Francie, Británie a mnohých dalších zemí – nebyl žádný celistvý a nebo jen ideální stát, který by se dal nazvat Německem. Nýbrž jen tříšť území a územíček, od relativně velkých, avšak politicky poněkud neschopných království (typu Sasko, Bavorsko) až po mikroútvary, do jejichž bizarností se autor kdykoli s potěšením zavrtá; to vše pod vágním dohledem císařů Svaté říše římské a časem pak pod pruskou dominancí. I ty pruské záchvěvy militantní velikosti byly pak časově dosti omezené a katastrofy, ke kterým pak ve 20. století vedly, se v autorově optice zdají spíš důsledkem smutných omylů, špatného hodnocení sil a možností. Vždyť ještě po celé 19. století se německé a habsburské země jevily jako přirozený spojenec Británie a společným antagonistou byla Francie. (Je každopádně těžké být v dějinách objektivní. Spravedlivý se nám obvykle zdá ten řád, který panuje už dlouho v relativním klidu. Ale ony i tradiční britské ctnosti a důstojnost, jak si je v naší kultuře představujeme, mají nemalý základ v někdejší militantní morálce, v brutálním prosazování imperiální moci. Jen je to zkrátka od těch dob, co se Britové námořně prosadili nad vší evropskou konkurencí, už dávno. Viz k tomu také Romancovovu knihu Námořní slepota.) Našincům se dá každopádně doporučit začít spíš autorovou Danubií, která se českého a moravského území týká konkrétněji. A pokud přijdete na chuť jeho stylu, který občas uhýbá směrem k cestovnímu fejetonu, můžete směle pokračovat Germanií. Výhodou vám v tom případě bude i lepší předchůdné pochopení toho, jak přesně se ve středověku a ranějším novověku instituce Svaté říše římské kryla nebo nekryla s dynastickými državami Habsburků. A tedy jakými dějinnými oklikami se evropští mluvčí němčiny dobrali současných německy mluvících států.