Lila

Tulačka Lila, unavená a vyčerpaná životem, se zastaví v plechové boudě u silnice. Asi si chce jen pár dní odpočinout, ale najednou zjistí, že se potřebuje ohlídnout za svojí dosavadní existencí. Snaží se najít něco, ani neví přesně co, možná smysl toho všeho živoření a utrpení. A při svém hledání se poprvé ocitne v kostele, na mši místního pastora. S kazatelem jsou každý úplně jiný. On je zbožný starý muž, spokojeně obklopený svou milující komunitou. Ona je od dětství skoro sama, na cestě s bandou tuláků bez střechy nad hlavou. Taky mají hodně společného - strašlivou osamělost, ptaní se po smyslu věcí. Oba se umí radovat z maličkostí, on děkuje Bohu modlitbami, ona projevuje vděčnost tím, že si užívá to málo, co má: slunečné ráno, chladnou vodu, něco k jídlu. Jejich vztah je jeden krok dopředu a dva kroky zpátky, protože se oba sice bojí, že zůstanou sami, ale ještě víc se bojí, že budou spolu, a úplně nejvíc se bojí, že budou spolu a pak zase sami. Asi nejdelší komentář, co jsem kdy napsala, mně se to prostě strašně líbilo. Už první díly gileadské trilogie mě nadchly, a přesto Lila ještě předčila očekávání. A někde ke konci jsou i ty odpovědi (aspoň mně se zdálo, že jsou). P. S. Vylíčení života při velké krizi je stejně působivé jako v Hroznech hněvu.

Depresivní, složitý a místy dost těžko uvěřitelný příběh. Mnoho duchovna a citací z Bible.