Liber Vitae

Tak první dvě třetiny knihy nejsou zas tak špatné. Pravdou je, že více než o obsah, jde autorovi o formu. Lze to poznat z toho, s jakou "láskou" si hraje se slovy a větami - viz ukázka: ... jakási italská manželská hádka tam přetekla z bytu na chodbu ... Uvědomuje si, kolik je hodin, a že něco, vlastně spíš vůbec nic, není v pořádku. Žárovka zabliká, pak znovu. Zlobí. ... trochu unavený vzduch bytu... Nevadí, styl psaní je sice zvláštní, ale čte se dobře. Post-apo myšlenka není také špatná a čtenáři (zejména čtenářkám) brzy dojde, v "čem" je hlavní problém. Svět se změnil v něco, o čem v současné době pouze slýcháme z jiných zemí, ale... ALE ten konec! Zmatky, nelogické zvraty, zoufalé vysvětlení, nebo snad popření všeho, co jsme do té doby četli! Snaha "hodit to" do normální roviny. Proč?! Závěr knihy je prostě sbírka alternativních zakončení, avšak vydaných najednou. Autor sám se asi nemohl rozhodnout. Hmm, tak třeba zase příště.

Nevím, jak jinak to popsat, než jako: to byl naprosto totální mindfu*k (omlouvám se za výraz, vhodnější slovo mě nenapadlo), který mě neskutečně dostal. Nejdřív jsem si říkala, že to vypadá jako jakákoliv jiná kniha, ale potom se to najednou vše obrátilo, zkomplikovalo, zvládla jsem se ztratit a nalézt jen částečně. Myslím, že v tomhle příběhu budu bloudit ještě hodně dlouho, a to děsně ráda. Poklona panu spisovateli.