NARNIE – Stříbrná židle

Další Krásný příběh ze světa Narnie.

Druhá knížka série o Narnii, kde Narnie hraje okrajovou roli. Příběh Stříbrné židle v sobě nese mnoho překvapivých změn ve stylu vyprávění. V knížce se toho na první pohled neděje tolik jako v předchozích. Událostí, postav i obrazů je výrazně méně, zato je to vyprávění dospělejší a více se schématem podobá třeba Tolkienově putování po Středozemi. Tohle dobrodružství je skutečně více "hrou na hrdiny" než barevnou pohádkou. Eustace už není tím otravným spratkem, ale téměř dospělým hrdinou. Doznal podobného vývoje jako Edmund, byť mu není tak roven. Stejné platí o Jill. U ní jsou ty změny markantnější a zvlášť ke konci nabírá na mých sympatiích. Ale nic naplat, přes veškerou autorovu snahu, Lucinkou není. Největším sympaťákem je tu hrdina škarohlíd - bludička Čvachetka. Průvodce našich malých hrdinů. Aslan, a to jsem rád, ustupuje silně do pozadí a už je opravdu jen Vyšší mocí, která však nijak zvlášť nezasahuje do samotného děje, jehož vývoj je zcela v rukou hlavních postav. Není na pozadí sám, protože kdo si zamiloval Dýnila, ten pocítí lítost nad starým přítelem. A kdo se těšil na vládnutí Kaspianovo, ten bude překvapen. A tak se ve společnosti ústřední trojice podíváme do země obrů za hranicemi Narnie. Přímo do sídla jménem Harfang. Tento vcelku klasický pohádkový motiv, včetně tamní zápletky a rozuzlení. Jenže útěk je tak trochu z bláta do louže, respektive z povrchu pod něj. A v podzemí, mezi gnómy, se rozjede opravdu krásně vykreslené dobrodružství. Tady se Lewis vyřádil na popisech, představivosti a dramatičnosti. Tady dojde na rozuzlení toho základního úkolu určeného Aslanem. Tady malí hrdinové (no, Čvachetka tak malý není) dojde na nalezení Riliana, dospění hrdinů (zvlášť Jill se promění ve skvělou postavu, která Narnii začala propadat už na Harfangu) a vrchol příběhu končící...no...zdráhal bych se tvrdit, že ryzím happy endem. A protože vždy je potřeba i zloducha, tady jím byla znovu čarodějnice. Stejného, ne-li horšího vrhu, než Bílá čarodějnice. Bylo krásné sledovat, jak Lewis po malých náznacích rozplétá stopy vedoucí do jejího sídla už od začátku. Pro sečtělého dospělého čtenáře jsou velmi průhledné. Přesto si dovedu velmi dobře představit, že mnohem úžasněji zapůsobí na čtenáře malé. Natož pak konec této zmije. Jinými slovy, Stříbrná židle už není dětsky pohádkovým příběhem jako začátek série. Příběh je složitější, sofistikovanější, jedná se o ryzí hrdinské fantasy putování. Svým způsobem v několika směrech porovnatelné s Hobitem (o dvacet let starším). Akorát se tu tolik nesnídá. A je tu hodně z narnijské morálky Lewisovy. Včetně toho, že mluvící zvířata nepatří na stůl. Taky dobře platí, že "čím jste očarovanější, tím jste si jistější, že nejste očarovaní vůbec". Já očarován byl. Přesto ne tolik jako v předchozích knížkách. Ta nejsilnější myšlenka, která mě hluboce oslovila, je přitom nabíledni: "čtyři děti, které hrají hru, dokážou vymyslet svět, který ten váš skutečný strčí do kapsy." A to je ta správná magie.