Léto, kdy umřel Hikaru 2

Moje nová srdcová záležitost se vrátila s druhým dílem. A já jsem v tom po uši zase o trochu víc! Předpokládám, že dost čtenářů je na tom stejně jako já: anime máme skouknutý, ale čtení si užíváme taky i přes znalost děje, právě tím jiným způsobem. Protože i tak je to jako jít si cestu tímhle příběhem poprvé. Kvůli tomu, jak je všechno chytlavý. A především strašně vtahující, přestože tady nikdo nikam nepospíchá. Protože tenhle příběh je prostě tak dokonalý a plný emocí, že vás to chytne. A nejenom že nepustí ... kdyby pustil, tak se ho chytnete zpátky. Navíc se opět dočkáme naprosto dokonalé kresby a spousty vnitřních a křehkých myšlenek, jak jsme zvyklí po prvním dílu. Takže ono prostě nejde jinak než :)

Drobounký kvalitativní pokles od minula, přišlo mi, že se tentokrát až moc babráme v jednom tématu a vlastně se i některé scény (zbytečně) opakují. Pořád ale platí, že má Hikaru neskutečnou kresbu. Veškeré scény, kdy mají postavy pochyby, deprese a úzkosti jsou skvostné. Atmosféra, i když tentokrát nevyužitá naplno, tam pořád je a záhad kolem taky. Těším se na pokračování, i když o malinký drobek méně.