Vyposlechnuto v audio verzi na stránkách Českého rozhlasu. Kdysi jsem zkoušela číst v papírové podobě, ale vůbec jsem se nemohla začíst. Ale audio podoba, kterou jsem našla na ČR, mi strašně moc sedla. Zpracování bylo z r. 1990 a v obsazení se blýskli samí vynikající interpreti - od Jany Hlaváčové, Daniely Kolářové, přes Josefa Somra, Jana Hartla až po Václava Postráneckého či Jaroslavu Adamovou. Výborné obsazení, skvělá dramatizace, podloženo dobře zvolenou hudbou. Velmi intenzivní posluchačský zážitek. Dějově se pak jedná o hodně silné dílo s tématy lásky, vášně, věrnosti, ale také zrady, poblouznění, pomsty a bolesti. Nevím, proč mi kniha nešla přečíst fyzicky a vyhovovala mi až namluvená verze. Obvykle s dramaty takový problém nemám. Každopádně toto drama se mi nakonec opravdu hodně líbilo. Není to rozsahem nikterak obsáhlé dílo, ale přesto v sobě Krvavá svatba skrývá neuvěřitelně silný příběh. Takový, který by se klidně mohl stát, až to skoro děsí. Jsem ráda, že se ke mně tento příběh nakonec dostal.

„Nesmím tě poslouchat. Nesmím slyšet tvůj hlas. Jako bych láhev pálenky vypila a usnula na polštáři z růží. Tak mě za tebou táhne, vím, že se utopím, ale musím za ním.“ Myslím si, že čistě čtenářské vnímání Krvavé svatby, na rozdíl třeba od her Karla Čapka nebo Shakespeara, není nikdy úplné. Krvavá svatba je hra založená na atmosféře, a tak ten celkový dojem určitě utváří – víc než jinde - také hudba, scénografie, výprava... Samotný text je docela jednoduchý a základní zápletka je povědomá – je to konflikt mezi láskou (říkáme tomu láska, ale možná je to spíš vášeň nebo posedlost) a povinností. Ale vyčítat hře nedostatečný děj, to je jako to samé vyčítat třeba některé z balad ze sbírky Kytice. Jde o náladu, není to epika. Za sebe můžu říct, že jsem byl vztažen a zaujat a získal jsem pocit, že lze Krvavou svatbu i číst jako svého druhu básnické pásmo - ale „objektivně“ to posoudit nemůžu, protože jsem (shodou okolností) v poslední době viděl hned dvě adaptace (filmovou a divadelní) a zákonitě jsem tím byl při čtení ovlivněn. Ještě poznámka: Když se v druhé části hry v ději opět objevila Leonardova žena, tak jsem si s údivem uvědomil, že jsem na ni zapomněl. Což mě na sobě zamrzelo, ona je totiž hlavní tragickou postavou. Její muž si odehrává svůj Velký Osudový Cit, Věčný Příběh, nakonec zemře vlastně spokojeně, protože položil život na oltář Životní Lásky... no a po něm zůstane (bez zájmu diváků) právoplatná žena s jedním dítětem v náručí a druhým na cestě.