Koukol

Jak se mi líbilo Vytrácení, tak jsem si zamilovala i Koukol! Zośka Papużanka se tak nyní právoplatně řadí mezi mé oblíbené autorky. Pokud náhodou někomu nesedlo Vytrácení, určitě bych to s Koukolem nevzdávala, protože není tak experimentální, naopak je čtenářsky vděčnější. Dokonce zpracovává něco, co je možná mnohým z nás povědomé – napjaté rodinné vztahy vnímané pohledem dívky, která je některými (mužskými) členy rodiny považováno za jakýsi plevel, který je třeba usměrňovat. Mně to rozhodně připomnělo z dětství mnohé! Navzdory tomu ale rozhodně nejde o nějakou depku, protože veškerá záštiplnost, která zda trochu kvasí, se zároveň odehrává o prázdninách, které jsou prosluněné a plné dětských her. Tak nějak mě to házelo do mé vlastní minulosti a do doby, kdy jsem jezdila za prarodiči na vesnici. Někdy se svět dětí a dospělých nedostatečně odděluje, a tak jsou děti součástí půtek s jinými obyvateli venkova, jindy se mohou volně ponořit do her a být prostě dětmi. Příběh je dobře čitelný, na začátku přijíždíme na venkov, ale jako by v románu nebyly jen jedny jediné prázdniny, ale jejich opakovaná každoroční smyčka koncentrovaná v jednom příběhu. Přes veškerou tu zlobu, kterou byly některé postavy prosyceny, na mě dýchla vůně léta. Jako bych tam s Trubci a Bejatkou byla a prožívala vše s nimi. Jazykově je to zase pohlazení po duši a ten styl psaní mě fakt baví. Až budu velká, přála bych si psát jako Zośka Papużanka! Opravdu jen a jen doporučuji, obzvlášť jste-li z mé generace, která často trávila prázdniny u prarodičů na venkově, nejlépe k tomu ve vícegeneračním rodinném kruhu. Možná taky zažijete návrat do dětství. Ráda bych tu také smekla před krásným konceptem stručného představení titulů Knihy Zlín prostřednictvím pouhých pěti slov. Zde jsou to prázdniny, rodina, nevraživost, rostlinstvo a vzpurnost. Sedí to bezchybně. A ten nápad mě fakt baví!