Konec dějin a poslední člověk

Před čtením jsem vůbec nevěděl do čeho jdu. Nečetl jsem komentáře ani recenze a dokonce ani anotaci. Pouze jsem věděl, že kniha je známá a často jsem na ni narážel při čtení jiných knih. Myslel jsem, že kniha bude politologickou studií konce vývoje společnosti na úrovni státního zřízení a posledního stavu vývoje společenské osobnosti člověka. A tak první velké zklamání přišlo, když jsem zjistil, že Fukuyama těží hlavně z filozofie. Prakticky se neopíral o žádný konkrétní sociologický nebo psychologický výzkum. Mě bohužel filozofie příliš nezajímá, protože ji vnímám spíš jako umění myšlenek a idejí a tak filozofická díla prakticky nečtu a ani je většinou nedokážu ocenit. Jako autisticky racionálního člověka mě zajímají spíš myšlenky a koncepty, které lze prakticky použít v životě a nebo které vedou k praktickým výsledkům. Na začátku knihy jsem s velkou částí myšlenek nesouhlasil, ale to jsem nevnímal jako problém, protože jsem předložené myšlenky chápal spíš jako názory k diskusi. Prvních 100 stran tak bylo docela zajímavých, protože vzhledem k častému nesouhlasu, byl člověk nucen hledat vlastní postoje. Bohužel dál se pro mě text stával příliš nezáživným, protože se mi zdálo, že některé samozřejmé věci autor zbytečně rozebírá. Dále nemám důvěru v samotné filozofické myšlenky, na kterých je kniha založená. Zmínění slovutní filozofové na mě nedělají žádný dojem a nevnímám je jako autority, ale jako intelektuály. Za autoritou chci vidět výsledky práce a ne knihy, které se pouze čtou, ale nikdo se jimi neřídí v životě, protože je nelze prakticky využít. Velmi často jsem měl pocit, že sám Fukuyama má víc rozumu než autoři, které cituje. V průběhu čtení jsem se pořád s autorem míjel a bohužel ani nesouhlasím s celkovým postojem knihy. Nízké hodnocení však knize nedávám kvůli jiným názorům, ale kvůli zklamání z příliš rozmělněného textu. Možná je to taky tím, že je dnes kniha zastaralá a některá uváděná fakta se stala samozřejmostí. Stejně suchopárně jako kniha začala, tak i skončila. Pointy jsem si nevšiml. Osobně nesouhlasím s představou, že liberální demokracie je nutně posledním výhodným státním zřízením a vzhledem k tomu, že jsem se vůbec neztotožnil ani s představou boje o uznání, nevěřím na posledního člověka. Musím říct, že kniha byla dobře vyargumentovaná, ale pouze ve svém vlastním filozofickém prostoru. Kdyby se některé základní filozofické myšlenky ukázaly jako velmi nepřesné, spousta názorů ztratí platnost. Na druhou stranu musím velmi uznat, že v mnoha věcech, které Fukuyama predikoval se skutečně trefil naprosto přesně. Ať už to byl nenásilný rozpad Československa nebo nynější útok levicového extremismu, který se v dnešní době projevuje jako multikulturalismus, LGBT, politická korektnost a někdy je celý tento směr onálepkován pejorativně jako neomarxismus. Marxistické ideje, kterých se tak Fukuyama obával před 23 lety, se vlastně vrátily v mnohem zákeřnější formě kulturního marxismu. Také se trefil v úpadku a dekadenci EU, která nyní pod pláštíkem pseudohumanismu ani nedokáže obránit vlastní hranice, protože iracionální touha po rovnosti neodpovídá tradici liberální demokracie. Myslím, že filozoficky založení lidé budou z knihy naprosto nadšení a takovým lidem určitě knihu doporučuju. Pro čtenáře, které zajímají hlavně historická fakta a z nich plynoucí politologické nebo sociologické skutečnosti, bude kniha možná zklamáním. 65%

Před čtením jsem vůbec nevěděl do čeho jdu. Nečetl jsem komentáře ani recenze a dokonce ani anotaci. Pouze jsem věděl, že kniha je známá a často jsem na ni narážel při čtení jiných knih. Myslel jsem, že kniha bude politologickou studií konce vývoje společnosti na úrovni státního zřízení a posledního stavu vývoje společenské osobnosti člověka. A tak první velké zklamání přišlo, když jsem zjistil, že Fukuyama těží hlavně z filozofie. Prakticky se neopíral o žádný konkrétní sociologický nebo psychologický výzkum. Mě bohužel filozofie příliš nezajímá, protože ji vnímám spíš jako umění myšlenek a idejí a tak filozofická díla prakticky nečtu a ani je většinou nedokážu ocenit. Jako autisticky racionálního člověka mě zajímají spíš myšlenky a koncepty, které lze prakticky použít v životě a nebo které vedou k praktickým výsledkům. Na začátku knihy jsem s velkou částí myšlenek nesouhlasil, ale to jsem nevnímal jako problém, protože jsem předložené myšlenky chápal spíš jako názory k diskusi. Prvních 100 stran tak bylo docela zajímavých, protože vzhledem k častému nesouhlasu, byl člověk nucen hledat vlastní postoje. Bohužel dál se pro mě text stával příliš nezáživným, protože se mi zdálo, že některé samozřejmé věci autor zbytečně rozebírá. Dále nemám důvěru v samotné filozofické myšlenky, na kterých je kniha založená. Zmínění slovutní filozofové na mě nedělají žádný dojem a nevnímám je jako autority, ale jako intelektuály. Za autoritou chci vidět výsledky práce a ne knihy, které se pouze čtou, ale nikdo se jimi neřídí v životě, protože je nelze prakticky využít. Velmi často jsem měl pocit, že sám Fukuyama má víc rozumu než autoři, které cituje. V průběhu čtení jsem se pořád s autorem míjel a bohužel ani nesouhlasím s celkovým postojem knihy. Nízké hodnocení však knize nedávám kvůli jiným názorům, ale kvůli zklamání z příliš rozmělněného textu. Možná je to taky tím, že je dnes kniha zastaralá a některá uváděná fakta se stala samozřejmostí. Stejně suchopárně jako kniha začala, tak i skončila. Pointy jsem si nevšiml. Osobně nesouhlasím s představou, že liberální demokracie je nutně posledním výhodným státním zřízením a vzhledem k tomu, že jsem se vůbec neztotožnil ani s představou boje o uznání, nevěřím na posledního člověka. Musím říct, že kniha byla dobře vyargumentovaná, ale pouze ve svém vlastním filozofickém prostoru. Kdyby se některé základní filozofické myšlenky ukázaly jako velmi nepřesné, spousta názorů ztratí platnost. Na druhou stranu musím velmi uznat, že v mnoha věcech, které Fukuyama predikoval se skutečně trefil naprosto přesně. Ať už to byl nenásilný rozpad Československa nebo nynější útok levicového extremismu, který se v dnešní době projevuje jako multikulturalismus, LGBT, politická korektnost a někdy je celý tento směr onálepkován pejorativně jako neomarxismus. Marxistické ideje, kterých se tak Fukuyama obával před 23 lety, se vlastně vrátily v mnohem zákeřnější formě kulturního marxismu. Také se trefil v úpadku a dekadenci EU, která nyní pod pláštíkem pseudohumanismu ani nedokáže obránit vlastní hranice, protože iracionální touha po rovnosti neodpovídá tradici liberální demokracie. Myslím, že filozoficky založení lidé budou z knihy naprosto nadšení a takovým lidem určitě knihu doporučuju. Pro čtenáře, které zajímají hlavně historická fakta a z nich plynoucí politologické nebo sociologické skutečnosti, bude kniha možná zklamáním. 65%

Fukuyama je vědec, který si dává záležet na srozumitelnosti a přehlednosti. S hlavní myšlenkou knihy nemusíte souhlasit, ale pravděpodobně uznáte, že Fukuyamova argumentace je brilantní. Pro vyváženost podnětů k přemýšlení doporučuji číst také Huntingtonův Střet civilizací.