Klub divných dětí

Když jsem poprvé viděla tento titul od mé oblíbené spisovatelky na předvánočním knižním trhu, věděla jsem, že je to to pravé pro mého staršího syna. Jednak hrozně rád čte a jednak by byl asi dalším z členů "klubu". Kniha mě zaujala už jen svým názvem, krásnou obálkou i poutavými ilustracemi. A nelitovala jsem. Syna jsem přistihla, jak se při čtení nahlas směje, u mně šlo spíš o milá pousmání. Autorka má skvělý vypravěčský talent, má cit pro příběh a pro míru.... a to vše v kombinaci s úžasným nápadem, myšlenkou na knihu, to vše si zaslouží velkou pochvalu. Skvělá kniha pro děti, zábavný návrat do dětského světa pro dospěláky. Super. (březen: 1190 str.) PS. a opět naprosto plánovitě musím naspat, že ani tato kniha rozhodně nesplňuje čtenářskou výzvu o psychicky narušené hlavní postavě, přestože to tak mnoho čtenářů vidí, kdo z nás si může říct, že on není divný?

Knihu jsem koupil jedenáctileté dceři na Vánoce s tím, že si ji později přečtu také. Po svátcích jsem napjatě čekal, co ona na ni. „Hmm... dobrá, celkem ujde,“ řekla po velmi rychlé četbě. „Co ujde?“ ptám se. „Jsou tam dlouhé souvětí, ztrácela jsem se v nich. Tak mluví a uvažujou děti v první nebo třetí třídě, to sedí, ale starší děcka u nás ve škole tak nemluví. Jinak první kapitola o Mile a celý příběh druhé části je super.“ „No a předchozí první část?“ „Hmmm… normál, nijak zvláštní, moc mě nebavila. Kapitolu Video bych možná napsala taky,“ řekla a šla si číst Dceru ohně. K jejím slovům se mohu připojit. Zatím co jsem se loni nad audioknihou Nejlepší pro všechny rozplýval nadšením, Klub divných dětí mi přišel zvláštní. Platí stále, že Soukupová je výrazná současná česká spisovatelka, která má smysl pro detail a rozumí dětem, rodičům, dospělým. Podtrhuji také slova uživatelky Sorrow: Autorčin pozorovací a spisovatelský um se tu projevil na plné čáře. Všechno je to pravda, jenom děj - příběh téhle knihy mě neohromil ani neoslovil. Z části je obyčejný, běžný. Musím také dodat, že podobných „divných“ dětí, o kterých Soukupová píše, je u nás spousta. Město od města, vesnice od vesnice je to různé. Kdejaké dítě pozoruje chování zvířat a živočichů, pokud ho to baví, kdekdo se bojí tmy, kdekdo žmoulá v ruce mobil a točí videa. Také mladé čtenářky s nadváhou nejsou u nás nijak vzácné a ojedinělé, proto skladba Klubu dětí ani příběh moc nepřekvapily. Vedle výše uvedeného mě dostala také věta v textu, kde tatínek čte dceři z „blbé“ knížky pro děti (To jako vážně? Profesionální spisovatelská hvězda s diplomem scénáristky se naváží do obyčejných knih pro děti? Sama přitom neumí děti zaujmout? Směšné. Sama může pokrýt knižní trh knihami pro děti. Jenom nevím, jestli děti budou její knihy vyhledávat). Proto mě napadá, které jsou vlastně dobré a lepší knihy pro děti, když tahle dobrá ani lepší není. Dospělým čtenářům se možná líbí, ale co děti, které nad ní ohrnují nos?