Kniha jako celek je obrovskou poklonou poctivému a často nesnadnému překladatelskému řemeslu. Stejně tak mravenčí práci J. Opelíka na poznámkách. Dopisy odkrývají jemné předivo přátelství, profesní spolupráce, vzájemné podpory a radosti z tvořivé práce se slovem. Probouzí úctu k vzdělanosti, osobnímu nasazení i snaze o kultivaci literatury navzdory úpadku lidskosti. Úpadku, který částečně přetrvá věky. To je smutné poselství knihy. Pravdou je, že prodírání se houštím nezbytných banalit, logické hořkosti a zejména zmaru, také není úplně snadné. Ještě, že je odměněno perlami jazykového i myšlenkového talentu obou statečných mužů. "V téhle tůni my se svými nečistopisy a úzkostmi o pár slov, s ranečkem něčeho, čemu ještě pořád podkládáme smysl, protože jsme se kdysi takového myšlení nadechli a ten strojek v nás podle toho dávného impulsu klepotá dětinsky dál, zatímco vně už fičí úplně jiný rytmus a řachají jiné válce. Já vím, že je to nakonec úděl lepší než co jiného, ale čím jsem starší . . . .tím víc se mi do toho ("útěšného") vědomí mísí hrůza, že je zničitelná i ta troška, kterou jsme se snažili poponést , že ničím není zaručena její zachovatelnost. . . . . . . . klapne tlama a krásný obláček je pryč." A. Přidal Brno 20.11.80

Kniha zahrnující 123 dopisů, které si mezi rokem 1963 a 1984 vyměnili přátelé, intelektuálové v nejlepším slova smyslu a výsostní překladatelé Antonín Přidal (zakotvený v Brně) a Jan Zábrana (žijící v Praze). Doplněno podrobným poznámkovým aparátem, jmenným rejstříkem a vysvětlivkami (díky, editore Jiří Opelíku!), díky nimž se to trochu dobrodružné, tu a tam rébusové čtení stalo fascinující výpovědí o době a žití v ní, o posedlosti jazykem, literaturou a zejména myšlením, o pevnosti pracovní, občanské i lidské. A završeno trojím rozhovorem, statí A. P. o zamlčovaných překladatelích, dvěma variacemi na nekrolog a dvojím parte... Jako doplněk k Celému životu J. Z. a Toulkám knihami a časem A. P. povinné! Mimochodem, nejvíce mě fascinovaly drobné poetické, ale nemilosrdné glosy, jež se objevovaly neočekávaně ve věcném textu (třeba "přežráni nadějí, padli nosem do kaluže" - A. P. na s. 77 - nebo "Moc světla do štěrbin. Ale po třiceti letech života ve stylu štěnice za obrazem není divu." - J. Z. na s. 190). A čistá krása třeba v následujícím odstavci (A. P. na s. 382, v dopisu z 22. 6.1983): "Občas užasnu, jak mizivý je počet lidí, s kterými za týden, měsíc, rok mluvím. A těch, s kterými mluvím rád a o něčem smysluplném (aspoň zdánlivě snad), je ještě míň. Škoda že nežiješ tady nebo blíž. Ale měli bychom na sebe čas? Občas možná ano. Všeho v životě ubývá, ale netísní mě to tolik, jak bych čekal dřív. Stárnutí má své kompenzace, chatrná z hlediska "věčnosti"; někdy se mi zdá, že líp, intenzivněji vnímám vizuálně, obrazy, krajinu, místa, kde jsem dlouho nebyl. Ta stará místa však ne se steskem, ale jako něco daleko nabitějšího jakousi vnitřní váhou, než to bývávalo; jako by to, co ztěžkne, bylo i závažnější. Už to z člověka nikdo a nic nevytrhne. Co se zdávalo být dávno, zdá se mi teď blíž: jako body v dlani, která se pomalu zavírá."