Kdo se směje naposled...

Příjemné, čtivé, poučné s vtipnými obrázky.

Začetla jsem se hned na zastávce, a než jsem dojela domů, dmula jsem se pýchou, kolik slovních obratů znám a každodenně používám. To byla první myšlenka. Pak mě napadlo, jestli to není nějaká úchylka… ----- říct ve chvíli, kdy něco trvá příliš dlouho, že “je to na dlouhé lokte“ nebo když někdo uškodil sám sobě, že si “pod sebou podřízl větev“. Člověku to ani nedochází. Řekne to automaticky. Řekne to, protože to mockrát slyšel. A pak, je-li v blízkosti dítě, přijde otázka, protože představa, když slyší o “ohni na střeše“, o “slepičí prdelce“, o “pozvání na kobereček“, je asi taková jako na obrázcích pana Votruby. Jasná a přece nejasná. Rozumí? Nerozumí?! Samo neví… Zkrátka: je dobře, že takový slovníček existuje. Ledacos osvětlí. Dávám maximální počet hvězdiček. Líbilo.