Kdo chodí tmami

Nádherná kniha! V rozhovoru s bratry Reynkovými, kteří se vzájemně doplňují, postupně vyvstává plastický obraz života jejich rodičů i jich samých. Čtení je jak pohlazení, přesto člověka zamrazí, že zejména život paní Renaud musel být velmi osamělý, tíživý a beznadějný... U Bohuslava Reynka mě oslovilo, že i takový introvert může nějak žít a zanechat po sobě dílo a stopu oslovující mnoho lidí. Velmi mě potěšilo, že oba synové, ač osudem a tlakem společnosti strávili život nekvalifikovanou prací mimo kulturní centra, si dokázali udržet kultivovanost a prosadili se umělecky po uvolnění poměrů v 90. letech. Kniha u nás doma vyvolala zájem o tento kout Vysočiny, do Petrkova jsme se vydali a výlet si vychutnali i díky právě dočtené knize.

KDO CHODÍ TMAMI napřáhne dlaně. Strom v cestě mámí, zkrvácí skráně. Čí stín kde s námi za rány dlaně? Cest cíl neznámý chce peníz daně. Strom neuhýbá a neposvítí. Strom, černá ryba, v mraku síti. Strom mezi stíny a země pustá. Kdy luny a viny zahoří ústa? Kdy luna poví plamenem ticha, kdy vina slovy, proč kámen vzdychá? Mám asi bližší vztah k Reynkovým grafikám než k básním, které musím číst mnohokrát, aby se mi trochu otevřelo básníkovo vidění světa... Zároveň mě už dlouho přitahuje neokázalostí a prostou zbožností. Vírou postavenou na biblických základech i životní zkušenosti s utrpením, což je všechno 'duší' jeho tvorby. Podobně i všichni ostatní členové této soudržné rodiny jsou evidentně jeho osobností inspirováni a ovlivněni. Četla jsem rozhovor po letech podruhé a zprvu mi z textu vystupovaly zejména úžasně stručné, ale přesto dost výstižné popisy přátel všech Reynků - přelaskavého Vokolka, samorosta Floriana, poklidného Halase nebo extra svéráze Leona Bloye, co byl v "bonmotech mistr, to se i Miloš Zeman musí zastydět"... A potom obrovsky skromný a proto hluboký soulad vnitřních světů i životní moudrosti všech tří chlapů, co se nad knihou sešli. Aleš Palán se zkrátka umí naladit a pomocí otevřít vnitřní světy téměř kohokoli od Šumavy po Petrkov :o) 7/7