Kdo chce s vlky býti

Tohle bylo nečekané překvapení, knihu jsem přečetla na první dobrou a moc se mi líbila. Má až trochu hororovou atmosféru, tak sugestivně autorka prostředí Rychlebských hor popsala a dařilo se jí i s vykreslením psychologie postav, já jejich rozhodnutím rozuměla, chápala je, tak dobře je v rozsahu nevelkém příběhu umí autorka přiblížit čtenáři. Je to vlastně dějově poklidný příběh, bez větších zvratů, ale o to uvěřitelnější. A jako ty silnější z něj vychází ženy, se všemi třemi hrdinkami bych se ráda setkala a povídala si, tak blízké mi byly. A potom Rychleby, nedaleko Šumperska, v kraji čarodějnic, tam je ve vzduchu prostě něco speciálního. A já tam prožila mnoho prázdnin a víkendů jako dítě a potom i se svou rodinou na rodinné chatě, dnes tam jezdím za ségrou, za krásnými vzpomínkami a kvůli tomu něčemu ve vzduchu, co cítím jen na tomto místě. No, a nakonec bílý vlk, představa nebo skutečnost? Nevím, ale ta metafora byla krásná a dojemná. Hluboký příběh, který mě svou obyčejností života a lidskostí zasáhnul. Přečtěte si ho.

Architekt Ondřej zdědí dům po babičce na okraji Račího údolí v Rychlebských horách, odjede tedy z Prahy a chystá se začít svou vlastní kariéru… Monika, jeho nová přítelkyně, se k němu přidá, moc neví, co se sebou, aspoň tu snad dopíše diplomku z dějin umění… Marta a Helena žijí v Račím údolí už dlouho… A Helenin mladší bratr Jan se odstěhoval, ale teď, po ukončení léčby v protialkoholní léčebně, se sem rovněž vrací… Román Kdo chce s vlky býti nás stejně jako autorčina prvotina Jeřabinový dům zavádí do Rychlebských hor, do okolí měst Jeseníku či Javorníku či vsi Bílá Voda, do Račího údolí s ještě neopravenou, ale stále fascinující budovou Tančírna… Stejně jako předchozí román má i tahle knížka podobný „vibe“ – postavy jsou lidi z masa a kostí, které žijí své běžné životy, a možná se jim spíš nedaří, než daří, jejich vztahy rozhodně nejsou ideální, ale o to víc uvěřitelné, nic se nelakuje na růžovo… Myslím, že mnozí se v nějaké postavě určitě najdou… Mně osobně se moc líbila melancholická atmosféra příběhu, velice spokojená jsem byla i s koncem, jenž nepřináší nějaké velkolepé finále, které by všechno vyřešilo, spíš vzbuzuje další otázky, což je mi ale velmi sympatické… Jelikož mám slabost pro vlky, to, že se v textu jeden objevil a jakou roli sehrál, jsem také ocenila… A moc mě oslovilo i zvolené prostředí „na konci světa“, neboť naše Dubenky tak trochu na konci světa rovněž leží, čili mi celé to prostředí a život, jaký se v těchto (zdánlivě) „zapomenutých“ končinách žije, byly skutečně blízké… Nečekejte žádný dramatický text plný zvratů, ale „obyčejné“ vyprávění o „obyčejných“ lidech… Já zrovna něco takového potřebovala číst a knížka mi fakt sedla do momentálního rozpoložení… Krásná obálka od Jaromíra 99 je bonus navíc… Hodnocení: 4,5 * z 5 *