Katyně

Líbila se mi ta základní myšlenka, kdy je svět v Kohoutově románu obrácen naruby, kdy se v totálním převrácení hodnot to zlé v nás nejen neschovává, ale ono se to přímo povyšuje a vydává za ctnost. Líbila se mi i postava Lízinky, která ve své vyprázdněnosti umožňovala být projekčním plátnem ostatních postav – a ačkoli vypovídala tak málo o sobě, zobrazovaly se v ní motivace a tužby jejich mužských protihráčů. Absurdní humor se zdá být vhodným prostředkem pro zobrazení takového prostředí. Funguje i grotesknost, která spočívá v soustředění se na detaily tam, kde je bizarní už celý rámec. A Pavel Kohout se nezapře jako talentovaný vypravěč, dokáže být vtipný i zauzlovat dramatickou zápletku, má bohatou slovní zásobu a jeho přípravu nelze než obdivovat – Katyně je mimo jiné důkladnou exkurzí do dějin popravování. Přes všechny klady, které jsem napsal v předchozím odstavci, mě kniha nebavila. Lépe řečeno: ze začátku bavila, ale velmi brzy přestala. Jako by pan Kohout neznal míru a do knihy vršil hlava nehlava všechno, co ho napadlo. Jako by se nedokázal nepochlubit tím, co všechno literárně zvládne. Ve výsledku je tak kniha možná třikrát delší, než by mohla být a je přehlcena navzájem si vadícími motivy. Forma románu (ta rozsekávaná přímá řeč a prolínající se kapitoly) mi vadila, obvykle mám literární experimenty rád, ale tady to narušovalo moje soustředění. Erotické pasáže, doslovně popisnou tělesnost a brutality jsem vnímal neutrálně – nebyl jsem pobouřen, ale neměl jsem ani pocit, že by dílu prospívaly. Katyně byla pro mě nakonec dost úmorný zážitek, párkrát jsem byl už jen kousek od rozhodnutí nechat knihu nedočtenou, ale nějak jsem se od čtení nedokázal odtrhnout – Kohoutova řemeslná zručnost mi nedovolila odejít z příběhu, aniž bych se dozvěděl, jak vše dopadlo. Takže by nebylo spravedlivé hodnotit knihu příliš kriticky. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že Kohout promarnil velkou šanci, že potenciálně pětihvězdičkovou novelu neúnosně překrmil.

Po přečtení knihy jsem se dala do čtení zdejších komentářů. Nadšené komentáře jsou sice skvělé, ale já bohužel patřím k těm negativním... Knihy z katovského prostředí mám moc ráda, proto jsem se pustila do čtení Katyně. Zvláštní používání přímé řeči, rozvleklost příběhu, nevhodně zvolené retrospektivní vyprávění, nesympatická hlavní postava... Dál snad pokračovat nemusím. Občas jsem nějaké části přeskočila, abych se konečně dostala na konec. Pro mě velké zklamání, čekala jsem víc.