Katyně

Nenapadlo by mě, že napsat komentář ke Katyni bude až tak složitý úkol. Jsem tou knihou doslova zahlcená a svou mnohovrstevností mi přijde až neuchopitelná, přitom poselství je poměrně jasné. Snad nikdo se se mnou nebude přít, že se jedná o mistrovské dílo. Kohout uchopil téma trestu smrti a jeho nesmyslnosti a zvrhlosti (v kontextu stalinských procesů s přímým odkazem na Husáka) velmi, a tím myslím opravdu velmi, zevrubně a dohnal ho až ke kunderovskému ad absurdum. Zasazením a vystavěním děje v prostředí školy vychovávající budoucí úkonáře posouvá Kohout satiru na novou úroveň. A to je samozřejmě jen začátek. Děj se dále větví do neuvěřitelných směrů a dějových rovin, dopředu i zpět a odkrývá další a další obžaloby dobových poměrů, ať už se jedná například o způsob přijímacího řízení, zběsilou vsuvku z Šimsova strmého kariérního postupu nebo rozuzlení záhady tajemné postavy Doktora. A Kohout k tomu používá prazvláštních prostředků. Jak již bylo řečeno, tempo knihy je jaksi zběsilé, prostoupené pouze apatickými momenty tupé, lépe snad rozjímající a nezaujaté Lízinky. Charakteristiky jednotlivých postav nejsou nijak hluboké, z jejich jednání a vnitřních krátkých úvah však lze velmi snadno a přesně domyslet, o jaký typ člověka se ve kterém případě jedná a co od něj lze čekat. S čestnými výjimkami. Děj sám má neočekávatelné obraty a některá, hm, vlastně všechna dějová vyústění jsou vysloveně groteskní. Za úvahu jistě stojí, co přesně má znázorňovat postava Lízinky. Apatické masy proplouvající životem, režimem, nezaujatě, tak, jak leží a běží? Falešný příslib lepších zítřků v podobě krásy bez obsahu? Výsměch feministkám? Z mého (zatím ještě velmi omezeného) literárního pohledu se jedná o jedinečné dílo. Vznikalo několik let a to úsilí a propracovanost je na něm znát.

Katyně je ... eh ... zvláštní kniha. Morbidní, obscénní, faktografická, ovšem s úžasnou nadsázkou, groteskou a černým humorem. Lízinka Tachecí je alegorií nemyslící a slepé mládeže, otupěná, flegmatická, které je jedno, co dělá, i když je to zrovna učení se o popravách. Stát v roli vraha je navíc jedna z nejpodivnějších myšlenek, kterou člověk vymyslel a v myšlence školy popravčích je dovedena ad absurdum. A nikomu to nevadí, ani naivní Lízince, náruživé Lucii Tachecí, ani doktoru filologie, který se nechá uplatit za knihu, ani citlivému básníkovi Richardovi. Nikomu nepřijde představa školy, kde se vraždí, zvrácená. Ale co těmto lidem přijde zvláštní je, že žena bude katem. Proč jim nepřijde zvláštní popravnictví samo o sobě? Za tohle, naivní Lízinku jako symbol všech tupých mas a geniální linku s vojenskou kariérou docenta Šimsy dávám 5*.