Katyně

Nenapadlo by mě, že napsat komentář ke Katyni bude až tak složitý úkol. Jsem tou knihou doslova zahlcená a svou mnohovrstevností mi přijde až neuchopitelná, přitom poselství je poměrně jasné. Snad nikdo se se mnou nebude přít, že se jedná o mistrovské dílo. Kohout uchopil téma trestu smrti a jeho nesmyslnosti a zvrhlosti (v kontextu stalinských procesů s přímým odkazem na Husáka) velmi, a tím myslím opravdu velmi, zevrubně a dohnal ho až ke kunderovskému ad absurdum. Zasazením a vystavěním děje v prostředí školy vychovávající budoucí úkonáře posouvá Kohout satiru na novou úroveň. A to je samozřejmě jen začátek. Děj se dále větví do neuvěřitelných směrů a dějových rovin, dopředu i zpět a odkrývá další a další obžaloby dobových poměrů, ať už se jedná například o způsob přijímacího řízení, zběsilou vsuvku z Šimsova strmého kariérního postupu nebo rozuzlení záhady tajemné postavy Doktora. A Kohout k tomu používá prazvláštních prostředků. Jak již bylo řečeno, tempo knihy je jaksi zběsilé, prostoupené pouze apatickými momenty tupé, lépe snad rozjímající a nezaujaté Lízinky. Charakteristiky jednotlivých postav nejsou nijak hluboké, z jejich jednání a vnitřních krátkých úvah však lze velmi snadno a přesně domyslet, o jaký typ člověka se ve kterém případě jedná a co od něj lze čekat. S čestnými výjimkami. Děj sám má neočekávatelné obraty a některá, hm, vlastně všechna dějová vyústění jsou vysloveně groteskní. Za úvahu jistě stojí, co přesně má znázorňovat postava Lízinky. Apatické masy proplouvající životem, režimem, nezaujatě, tak, jak leží a běží? Falešný příslib lepších zítřků v podobě krásy bez obsahu? Výsměch feministkám? Z mého (zatím ještě velmi omezeného) literárního pohledu se jedná o jedinečné dílo. Vznikalo několik let a to úsilí a propracovanost je na něm znát.

Líbila se mi ta základní myšlenka, kdy je svět v Kohoutově románu obrácen naruby, kdy se v totálním převrácení hodnot to zlé v nás nejen neschovává, ale ono se to přímo povyšuje a vydává za ctnost. Líbila se mi i postava Lízinky, která ve své vyprázdněnosti umožňovala být projekčním plátnem ostatních postav – a ačkoli vypovídala tak málo o sobě, zobrazovaly se v ní motivace a tužby jejich mužských protihráčů. Absurdní humor se zdá být vhodným prostředkem pro zobrazení takového prostředí. Funguje i grotesknost, která spočívá v soustředění se na detaily tam, kde je bizarní už celý rámec. A Pavel Kohout se nezapře jako talentovaný vypravěč, dokáže být vtipný i zauzlovat dramatickou zápletku, má bohatou slovní zásobu a jeho přípravu nelze než obdivovat – Katyně je mimo jiné důkladnou exkurzí do dějin popravování. Přes všechny klady, které jsem napsal v předchozím odstavci, mě kniha nebavila. Lépe řečeno: ze začátku bavila, ale velmi brzy přestala. Jako by pan Kohout neznal míru a do knihy vršil hlava nehlava všechno, co ho napadlo. Jako by se nedokázal nepochlubit tím, co všechno literárně zvládne. Ve výsledku je tak kniha možná třikrát delší, než by mohla být a je přehlcena navzájem si vadícími motivy. Forma románu (ta rozsekávaná přímá řeč a prolínající se kapitoly) mi vadila, obvykle mám literární experimenty rád, ale tady to narušovalo moje soustředění. Erotické pasáže, doslovně popisnou tělesnost a brutality jsem vnímal neutrálně – nebyl jsem pobouřen, ale neměl jsem ani pocit, že by dílu prospívaly. Katyně byla pro mě nakonec dost úmorný zážitek, párkrát jsem byl už jen kousek od rozhodnutí nechat knihu nedočtenou, ale nějak jsem se od čtení nedokázal odtrhnout – Kohoutova řemeslná zručnost mi nedovolila odejít z příběhu, aniž bych se dozvěděl, jak vše dopadlo. Takže by nebylo spravedlivé hodnotit knihu příliš kriticky. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že Kohout promarnil velkou šanci, že potenciálně pětihvězdičkovou novelu neúnosně překrmil.