Kamarádové Ema nechce jíst, Bert se nechce kamarádit

Když jsme si balíček z @ababucz s touto knihou vyzvedly na poště, bylo to pro nás nečekané, ale velmi příjemné překvapení. I tentokrát v něm kromě oboustranné knihy čekalo ještě několik milých drobností jako samolepky či magnetka, ale také super omalovánky a hlavně (!) pracovní listy s metodickou podporou. Také na začátku knihy je pár milých slov od psycholožky a psychoterapeutky Mgr. Lucie Miškóci, která úžasně vysvětluje a doporučuje, jak se dá prostřednictvím příběhů v knize při společném čtení s dětmi komunikovat, probírat různá témata i zážitky ze školky a pomáhat jim je v sobě zpracovat. A že se těch témat a zážitků ze školky najde! Tentokrát se oba příběhy více prolínají, takže je dobré číst je ve správném pořadí - nejdříve Emu a potom Berta. Příběh s názvem 'Ema nechce jíst' nám představuje telátko Emu, která je poslušná a velmi pořádkumilovná, uklízí i po ostatních dětech, aby se paní učitelky na děti nezlobily. Když ale přijde na řadu jídlo, skoro nic jí nechutná a jíst vůbec nechce. Kousky jídla se snaží ukrývat na rozličných místech. Pak si k ní přisedne Bert, kterému sice není moc rozumět, ale zato má velký apetit a tak spolu vytvoří alianci. Příběh 'Bert se nechce kamarádit' ještě více přibližuje čtenářům medvěda Berta se špatnou výslovností a velkou chutí k jídlu. Když přijde do školky nový kluk Karel, paní učitelka požádá Berta, zda by mohl novému kamarádovi ukázat hračky a jak to ve školce funguje. Karel se ale nechce kamarádit, zvlášť když Bertíkovi moc nerozumí. Vzaly jsme knihu na naši hromadnou dovolenou, kde bylo celkem 6 dětí - 2 devítileté slečny, které na školku s láskou vzpomínají, sedmiletá holčička a šestiletý chlapeček loučící se se školkou a nastupující do první třídy, pětiletá holčička navštěvující školku a 18 měsíční batole, které se do školky teprve chystá. S výjimkou toho nejmladšího, který ještě moc nemluví, jsme si po čtení hodně povídali o příběhu Emy i Berta, o školce a zážitcích z ní, o dětech a kamarádech, o učitelkách i trošku o rodičích. Přestože každé z dětí mělo za sebou i nějaké nepříjemné zážitky a zkušenosti ze školky (Některé se týkaly jídla, některé zlobivých dětí, jiné nepřiměřených reakcí učitelek.), celkově převažovaly ze školky spíše příjemné a pozitivní pocity. Stejně tak pozitivní byly i reakce na tuto knihu. Líbila se i tomu nejmladšímu, kterého zatím nejvíce fascinovaly obrázky. Uprostřed knihy je, stejně jako v předchozím díle, dvojstránka s různými úkoly a obrázky, které děti mohou zkusit vyhledat v ilustracích na stránkách knihy. Ty má na svědomí opět ilustrátor Patrik Antczak. Já se přiznám, že ve mně kniha opět vyvolala i lehce nepříjemné pocity, protože jsem se ve vzpomínkách vrátila do doby, kdy jsme byly jako děti ve školce velmi rázně nuceni do jídla a do pití. Některé omáčky nejsem schopná sníst ani v dospělosti. Největší hrůza pro mě ovšem byl (a stále zůstává) škraloup na teplém mléce. Teplé mléko jsem neměla ráda celkově, ale ještě jsem ho nějak zvládla vypít, ovšem škraloup, který se nahoře utvořil, jsem nebyla schopná pozřít za žádných okolností. Jen při pohledu na něj se mi navalovalo. S jednou holčičkou jsme vymyslely skvělou strategii, škraloup jsme z mléka nenápadně vytáhly a schovaly jej pod talířek. Fungovalo nám to ale jen pár dní, paní kuchařka na nás žalovala paní učitelce, že má pak od škraloupu špinavé nádobí a tácy. Paní učitelka tedy na nás další den nastoupila a musely jsme před ní mléko vypít i se škraloupem. Nepomohlo ani prošení, ani pláč, dokonce ani varování před zvracením. Paní učitelka byla neoblomná. Samozřejmě se stalo to, před čím jsem ji varovala a nebyl to příjemný zážitek pro nikoho. Já si odnesla svoje traumíčko a paní učitelka (snad) ponaučení. Celkově ale hodnotíme všichni svorně knihu pozitivně, dokonce nám přišla vtipnější než první díl. A taktéž jsme začali tipovat, o kterých zvířátkách/dětech bude díl nadcházející. Určitě doporučujeme rodičům pracovní listy pročíst a s dětmi (3+) si knihu přečíst a povídat si s nimi o jejich školce a zážitcích v ní.