Kamarádové

Oslovila nás slečna či paní Jitka z Ababu, jestli bychom si nechtěly přečíst knihu Kamarádové. Jelikož jsme i my zaznamenaly velké haló, které se kolem této knihy pro děti strhlo, byly jsme na knihu velmi zvědavé. Balíček nám dorazil krásně zabalen spolu se samolepkami a magnetkou, což si dceru okamžitě získalo. I samotná kniha vypadá na první pohled hezky a lákavě. Je pro děti zajímavá i tím, že je oboustranná. Z jedné strany s kočičkou a červeným pozadím je příběh Rózy, která nechce do školky a z druhé strany s králíčkem a zeleným pozadím je příběh Huga, který ve školce nechce spát. Uvnitř knihy je krásné věnování všem dětem, aby se jim ve školce líbilo. První příběh vypráví o pocitech kočičky Rózy, která má jít poprvé do školky a viditelně se jí tam nechce. Už večer se necítí dobře, dokonce jí nechutná ani její oblíbené jídlo a v noci nemůže spát. Ráno navíc prší, jako by plakal celý svět. I Róza nejednou pláče, ale do školky jít musí. Ve školce se seznamuje s novými kamarády a hraje si s novými, neokoukanými hračkami. Druhý příběh nám představuje králíčka Huga, který miluje řádění na prolézačkách na hřišti. Někdy se tak rozparádí, že se to paní učitelce nelíbí a navíc se mu nechce zpátky do školky na oběd. Po něm totiž přijde na řadu jeho nejmíň oblíbená část dne - spaní po obědě, protože mu nikdy nejde usnout a poslouchat audio pohádku je děsná nuda. Trošku závidí dětem, které jdou domů po o. (Jeho rodiče ale oba pracují a tak chodí jen po spa.) Dnes si přišla maminka pro Mínu, která se zase naopak rozčiluje, že by chtěla ve školce zůstat, jenže musí na "ten pitomej" balet a pak na kreslení. Hugo by si to s ní klidně vyměnil. Uprostřed knihy je dvojstránka s různými obrázky, které děti mohou zkusit vyhledat v ilustracích na stránkách knihy. Ty má na svědomí ilustrátor Patrik Antczak. Musím se přiznat, že ve mně kniha vyvolala trošku tísnivé pocity, protože se mi vybavily vzpomínky na dobu, kdy jsem sama chodila do školky a zažívala podobné situace. U nás bylo na denním pořádku nucení do spaní, nutnost mít zavřené oči a ani se nehýbat, drsné nucení do jídla (dodnes se mi navaluje z některých jídel), strašení polepšovnou,... Naštěstí se přístup ve školkách od té doby trošku změnil a dcera se na školku těšila a chodila do ní ráda. (I když byla lehce rozčarovaná z toho, že to není přesně takové, jak některé knihy o školce ukazovaly.) Možná i díky tomu na ni kniha působila úplně jiným dojmem než na mě. Oba příběhy se jí moc líbily a stejně tak i dalším dětem, se kterými jsme potom knihu četly (věkově v rozmezí 3-10 let). A to dokonce i těm, které školku moc nemusely. Všechny moc zajímalo, jak to s Rózou i Hugem nakonec dopadne a dokonce se shodly na tom, že by bylo zajímavé přečíst si nějaké pokračování o Míně a jejím baletním kroužku. Hodně jsme se také o obou příbězích bavili, jak s dětmi, tak i s dospělými. Jak to měli nebo mají ve školce oni a jak by bylo fajn, kdyby něco bylo jinak. Když měly děti vypíchnout několik plusů a mínusů knihy, zmiňovaly: + že je kniha oboustranná + hledání obrázků + že jsou na sebe děti-zvířátka hodná + hezký konec - nejsou očíslované stránky - jde o zvířátka, ale je tam ruka místo tlapky Naproti tomu dospělí uváděli: + barevné provedení + oboustranná kniha - tísnivé pocity při čtení - nerespektující učitelky - nedostatečně empatičtí rodiče Jak je vidět na vzorku 4 dospělých a 7 dětí, tak v plusech se docela shodují, v mínusech je patrné rozdílné vnímání dospělých, kteří mají zřejmě svá nevyřešená traumata z dětských let. Možná i to je důvod všech těch emocí kolem této knihy. On to ale není návod na to, jak zvládnout školku, spíš je to příběh o dětech ze školky, o jejich emocích a zážitcích a tak je to asi potřeba brát. Autorka píše příběhy po svém a nikdy to není jen růžové. Určitě doporučujeme knihu vyzkoušet a s dětmi si ji přečíst a povídat si s nimi o jejich školce.

Ta ukázka je teda dost děsivá... vrací se mi moje stará traumata z dětství a ze školky.