Jsou světla, která nevidíme je knihou, na kterou jsem neustále narážela, ale nějak jsem ji nevěnovala moc pozornosti. Což byla velká chyba. Děj je totiž vyprávěn překrásným jazykem plným metafor a zajímavých úvah, které vás přimějí přemýšlet. Objevují se v něm dva paralelní příběhy o dvou dětech během 2. světové války. První se zabývá mladou slepou pihovatou dívkou Marie-Laurie, která žije se svým otcem v Paříži. Druhý se naopak věnuje blonďatému sirotkovi Wernerovi, jenž má velký talent na matematiku a vědu. Anthony Doerr nevypráví jen o válce, ale taktéž o dospívání a o boji s našimi morálními nejistotami. Snaží se ukázat, že i drobné, zprvu nevýznamné, události můžou mít ve výsledku poměrně velký dopad na náš život. V knížce bylo plno momentů, které jsou sice prožívány v jiných okamžicích a v různých částech Země, avšak přesto si našly cestu se ve výsledku sjednotit. Největší dojem na mě udělal konec, který se nedal úplně předvídat. Oceňuji, že se autor vyhnul všemožným klišé a napsal jej tak, jak by jej pravděpodobně napsal sám život. Za mě jedno velké doporučení.

Přestože mi trošičku vadilo prolínání dějových linek v čase, četla jsem knihu jedním dechem a vždy se těšila na další večer - moje nejoblíbenější doba pro četbu - "za odměnu". Určitě bych tento titul zařadila ke skvostům protiválečné literatury, i když - na "Slavíka" žádná jiná kniha nemá. Ale to je jen můj názor, nemusí s ním každý souhlasit...