„Pokud nebudeme, když dojde na spor, schopni mluvit jiným než takto vulgárním jazykem, jsme stejní jako ti, kterými okázale opovrhujeme. Pak je jedno, že máme nějaké vyšší principy a říkáme si, jací jsme demokrati. (...) Když už si člověk myslí, že je lepší, musí to dokázat svým vyjadřováním a nesmí pohrdat těmi, které pokládá za slabší nebo hloupější. Jsem dost nervózní z toho, že se to dnes neděje. A...
„Pokud nebudeme, když dojde na spor, schopni mluvit jiným než takto vulgárním jazykem, jsme stejní jako ti, kterými okázale opovrhujeme. Pak je jedno, že máme nějaké...
„Pokud nebudeme, když dojde na spor, schopni mluvit jiným než takto vulgárním jazykem, jsme stejní jako ti, kterými okázale opovrhujeme. Pak je jedno, že máme nějaké vyšší principy a říkáme si, jací jsme demokrati. (...) Když už si člověk myslí, že je lepší, musí to dokázat svým vyjadřováním a nesmí pohrdat těmi, které pokládá za slabší nebo hloupější. Jsem dost nervózní z toho, že se to dnes neděje. A když to pozoruje člověk z druhé bubliny, tak vidí, že se ve sporech chováme děsně a jsme ‚jako oni‘.“
Pozice Martina Šimečky je dost speciální. Je Slovák narozený českým rodičům, který část své profesní kariéry strávil v Čechách a má v Čechách mnoho kontaktů. Je to syn známého filozofa a chartisty, který se v prostoru disentu pohyboval, ale byl příliš mladý, než aby do něj mohl plnohodnotně náležet. Je to bytostný intelektuál (a vždy byl), ale nemá formální vzdělání a svá formativní léta strávil v mezi dělníky a materiálně založenými lidmi.
Snažím se tím říct, že stojí hned v několika rovinách na pomyslném pomezí a dokáže nahlédnout do oddělených prostředí – aniž by v kterémkoli z nich byl příliš zakotven. Mnoho segmentů naší společnosti dobře zná, ale všude je zároveň trochu outsiderem, zdá se mi. Jeho čtení světa to obohacuje a následně to obohacuje nás, čtenáře.
„Jsem si jistý, že kdybychom šli do nitra duše příslušníkům liberálních elit, budeme překvapeni, jak velkému počtu z nich vyhovuje, že sem Zeman a Milanem Chovancem muslimy nepustili a ten nemorální čin udělali za ně.“
Martin Šimečka je nejen mimořádně dobrý pozorovatel se schopností pregnantně popsat společenské jevy – včetně pohybů, které jsou ukryty pod povrchem a jsou na první pohled téměř nepatrné. Jeho nejsilnější stránkou – a hlavním důvodem, proč ho již dlouho sleduji s takovým nadšením – je jeho výjimečná intelektuální poctivost, jeho ochota hledat příčiny problémů v prvé řadě na své straně, osobně i společensky. To je tak osvěžující! Protože analytiků, kteří mi řeknou že Zeman je hulvát, Babiš nemá žádnou čest a Okamura nezná stud, takových je dvanáct do tuctu. Ale věnovat svoji energii hledání a pojmenování chyb ve vlastní bublině, upřednostnit objevování pravdy před snahou vytvářet vlastní mediální obraz, nadhodnocovat svůj význam v minulých dějích nebo retušovat historii ve svůj prospěch – to se jen tak nevidí! Setkat se tím, to je opravdová radost a veliké potěšení!
„My jsme však byli první, kteří zavedli pohrdání politikou, byť nám tehdy ležela u nohou a my jsme se mohli aspoň pokusit dodat ji vážnosti. Jsme ti poslední, kteří by si měli stěžovat na její úroveň.“
Není toho moc, co bych mohl vyčítat prezidentu Havlovi (když teda pominu ta jeho hrozná trička s americkými nápisy ;-), ale v jedné věci se, podle mě, na současném stavu naší politické scény provinil – svojí ostentativně najevo dávanou nechutí k dlouhodobému politickému angažmá, jakousi apriorní štítivostí, nastavil optiku, kterou se na věci veřejné díváme dodnes. Šimečka tuto myšlenku – odpovědnost intelektuálů a aktivistů za vyklizení politického prostoru a následky z toho plynoucí – rozvíjí neuvěřitelně podnětným způsobem, tahle část knihy, která je uvozena jeho skvělou esejí, se mi jeví jako vrchol celého knižního rozhovoru.
„Hluboce jsme věřili tomu, že komunismus byl umělou klenbou, která nás svírala v nepřirozeném stavu, a že demokracie je naopak stav přirozený. Jenže jak dnes víme, demokracie vůbec není přirozený systém. Je neustále nutné ji udržovat, budovat a musíte za ni i bojovat.“
Když to zkusím shrnout: Knih, které obhajují liberální demokracii a lidskoprávní hodnoty je mnoho. Knih, které kritizují liberální demokracii a lidskoprávní hodnoty je také mnoho. Ale přístup Martina Šimečky, který chytře a věrohodně kombinuje obojí ... na žádnou jinou takhle přesvědčivou jsem ještě nenarazil. Zážitek!
„Není snadné připustit si, že nemusí být všechno po mém, byť jsem z mravního hlediska hluboce přesvědčen o správnosti svých idejí.“
Číst více
Číst více