Jeřábi táhnou na jih

Stáří. Ono žádné období života nebývá zcela snadné. Stáří je těžké tím, že ubývají síly. Pomalu se ztrácejí přátelé a ti kolem jsou přesvědčeni, že jsou to oni, kdo přesně ví, co je pro nás nejlepší. A člověk cítí, že už to není jako dříve, ale rozhodně se nechce vzdát. To vše se autorce povedlo vystihnout na výbornou. A překlad byl také krásný, nominaci v Magnésii Liteře si rozhodně zasloužil.

Ty jo… už strašně dlouho jsem nečetla tak nádhernou knížku. A vlastně ani nevím, jestli se dá říct, že se mi „líbila“. Ona se mě totiž hluboce dotkla. Předtím, než jsem se do ní pustila, jsem četla komentáře a anotace. Dozvěděla jsem se, že vlastně nemá výrazný děj, že se v ní skoro nic neděje. Někteří čtenáři ji dokonce označovali za nudu a příběh o ničem. A já jsem přitom dostala úplně opačný zážitek. Protože někdy se přece nemusí dít vůbec nic velkého, aby se toho v člověku odehrálo strašně moc. Je to příběh starého muže na sklonku života a jeho syna, který se o něj snaží postarat. Nabízí mu praktická řešení, pečovatelku, lepší postel, pomoc… všechno z lásky a v dobré víře. Jenže právě tím svého otce zároveň zraňuje. A mezi nimi vzniká ten nesmírně křehký prostor, kde se střetává láska, potřeba pomáhat, potřeba být stále sám sebou, důstojnost a strach z toho, že o něco přicházíme. A možná mě to zasáhlo právě proto, že tohle téma momentálně sama velmi intenzivně žiju. Starám se o člověka s Alzheimerovým syndromem a ten rozpor, který kniha tak nádherně odhaluje, je mi až bolestně známý. Kdy ještě pomáhám a kdy už zasahuju? Kdy chráním a kdy beru druhému jeho samostatnost? Jak moc můžu rozhodovat za někoho, koho miluju? A nejkrásnější na tom je, že kniha na tyhle otázky nedává žádné jednoduché odpovědi. Protože podle mě ani žádné neexistují. Je to neustálé balancování. O lásce, respektu, důstojnosti a o snaze být tomu druhému co nejblíž, a přitom ho neztratit tím, že mu budeme chtít až příliš pomáhat. A právě v tom mi ta knížka přišla nádherná. Tichá, citlivá a neuvěřitelně pravdivá. Poslouchala jsem ji navíc v audioknize, kterou načetl Ladislav Frej, a mám pocit, že jí dal ještě další rozměr. Jeho hlas je nesmírně citlivý, ale nikdy nepatetický. Přesně takový, jaký tenhle příběh potřeboval. Takže ano, chápu, že někdo může říct, že se v knize vlastně nic neděje. Ale mně se toho v ní odehrálo strašně moc. A byl to pro mě jeden z těch vzácných čtenářských zážitků, kdy knihu nejen posloucháte, ale nějakou dobu ji nosíte v sobě. Za mě nádhera. A rozhodně jedna z nejkrásnějších knih, které jsem v poslední době četla.