Mám ráda zvířata a proto jsem po této knize sáhla. Nejvíc se mi líbily povídky o duši kočky, psa, slonice, papouška a želvy. Nejvíc mě dojala povídka Pohádka od duše medvědice a nejmíň se mi líbila povídka duše šimpanze (hodně mi připomněla svým stylem Kafku). Povídka duše velblouda je pro mě taková rozporuplná. Každá povídka měla něco do sebe. :)

Pokud máte rádi zvířata, budete při čtení smutní, protože ta zvířátka na konci zemřou - což se teda dočtete už na přebalu a pak znovu na začátku každé z povídek, ale zjevně i tak to dokázalo některé čtenáře nepříjemně zaskočit. Takže ano, skutečně všichni do jednoho nakonec zemřou (a spoiler života: my taky. Jo, i já. A ano, i vy. Jak nemístně kruté.) Pokud nemáte rádi zvířata, je tu jistá možnost, že po přečtení téhle knihy je mít rádi začnete. Pokud máte rádi literaturu dvacátého století, bude nejspíš lehce slinit blahem. A jestliže máte rádi některého z autorů v knize zmíněných a jste obeznámeni s jeho tvorbou, je tu riziko, že bude slinit i slzet. A možná i těžce. Nesmírně obdivuju plejádu stylů, jazykových i narativních, které autorka zvládla na tak omezeném prostoru předvést a to nádherné a úchvatně fungující provázání literárních a historických motivů. Myslím, věřím a pevně doufám, že o Ceridwen ještě uslyšíme.