Jeden z milionu

Kniha na jedno zimní odpoledne. Jedná se o povídky, které na sebe volně navazují. Většina z nich nenadchne ani neurazí. Rozhodně jsem se ale při čtení nenudila, možná jen ve chvílích, kdy se řeší sport a sázky. Potěšilo mě ale, že některé povídky se odehrávají v mém milovaném Brně, kde jsem strávila tři nezapomenutelné roky během studia. Povídky jsou takové prostě ze života, i když některé v sobě ukrývají i zvláštní filosofickou moudrost jako například: "Sebestřednost. Není v tom slově všechno?! Soustředit se na sebe je dobré pro všechny bytosti. Jen tak mohou být šťastny. Poznat se a zamilovat! Bezhlavě, absolutně, do sebe! Peklo jsou ti druzí." Dlouho jsem si myslela, že stavět sama sebe na první místo je sobecké. Ale není. Je to akt sebelásky. Když nebudeme mít rádi sami sebe, jak potom můžeme mít opravdu rádi někoho jiného? Co se mi ale ještě líbilo, byla debata o slovech: "Slova jsou bytosti! Mají skutečný obsah. A co dělá velectěné lidstvo? Cpe je každej den do mlýnku na maso a dělá z nich prejt! Televize, noviny, miliony lidských hovad, co používají řeč jako ubrousek po obědě nebo jako rohožku po návratu z pole. A mrzí to někoho?! Vždyť lidi už nevědí, že slovo tvořilo realitu, že dávalo povstat světu jako takovému. A že to dělá pořád! Proto svět vypadá jak průjem na talíři."

Příjemná knížka pro tetu, dědu, bábi, taťku, strejdu, psa, kávovar a tak dále. Všechno je hezký, hořkosmutný a hřebejkovsko-jarchovský až na půdu. Jediný co vystupuje do popředí je povídka o kočce v Chorvatsku, zbytek je taková ta česká literární paštika na dovolenou. Osolená i oslazená, aby v tom popřípadě mohl hrát Macháček, Aňa i Trojan. Škoda, že někdo s literárním talentem jako Reiner sází na povídkové evergreeny typu "přijely tanky do Prahy." A teď jdu konečně kadit. Měl jsem Haribo a řízky. Pokud do čtrnácti dnů nenapíšu další recenzi, zavolejte někdo záchranku.