S Toni Morrison jsem se setkala poprvé před 20 lety, kdy ještě jako člen Knižního klubu jsem zakoupila její knihu Milovaná. Byla jsem nadšená, a tak jsem do své knihovny pozvala i JAZZ. Nakoukla jsem do ní a řekla si něco v tom smyslu – to si přečtu příště – a to příště mi trvalo dalších 20 let. Některý knížky prostě chceš, ale potom se ocitnou na čekací listině, protože je pořád jiné předbíhají. Trochu mě zarazilo, že to, co by se dalo vnímat jako dramatické vyústění děje, lze přečíst na obálce knihy jako jakési ántré. Ale po stejné zkušenosti v Márquezově Kronice ohlášené smrti, dala jsem si na čas a neděla okamžité závěry. Vyplatilo se. Krásně popsané psychologické drama jednoho manželství! V uších jsem „slyšela“ hlas vypravěče. Nejdříve zcela anonymního, aby se z něj na chvíli stala ONA, a potom ON. Mě tento styl prostě baví. Je to silný hořký kafe. Žádný slabý přefiltrovaný kafíčko se šlehačkou. Je to tak černý a hořký, že by tě z toho kleplo. A někdy je to to nejlepší, co si musíš dát.

Celý děj je v anotaci a přece se dozvíme mnoho dalšího, viděného několika pohledy. Postavy nejsou výjmečné krásou, schopnostmi, exkluzivním původem, příběh nevyniká atraktivním prostředím a množstvím překvapivých zvratů, a přece je plný emocí, života, svědectvím o jedné epoše. Nádhera (i když mi jazz nic neříká).