Jáma a kyvadlo a jiné povídky

Každá povídková kniha je rozporuplná. Najdete tam výborné povídky (tady asi 2-3), pak průměrné povídky (tak třetina knihy) podprůměrné povídky (taky tak třetina) a pak jakýsi odpad (tady zbytek). Tak to prostě je. Bohužel se zároveň ukazuje, jak je řada povídek hodně podobná a kromě krátké pointy vlastně čtete často totéž. Poe mě bohužel nijak neoslnil.

Edgar Allan Poe je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a dá se říct, že mě přivedl k hororovému žánru. Tento americký spisovatel a básník je jednou z hlavních postav literárního romantismu a proslavil se hlavně svými strašidelnými povídkami a atmosférickými básněmi - kdo by neznal Havrana? Stačí si však přečíst kteroukoliv povídkovou sbírku a zjistíte, že Poe je mnohem víc než jen horor. Kromě klasických temných povídek (z těch nejlepších například Berenice, Černý kocour, Zánik domu Usherů, Zrádné srdce, Jáma a kyvadlo nebo William Wilson) položil i základy detektivního žánru (např. Vrah jsi ty nebo Vraždy v ulici Morgue, která společně s volně navazující povídkou Záhada Marie Rogêtové inspirovala i samotného Arthura Conana Doyla k vytvoření postavy Sherlocka Holmese). V některých povídkách se objevují i prvky sci-fi (např. Senzace s balonem). Co se však také mnohdy opomíjí - Poe je rovněž mistrem satirických povídek s černým a někdy až brutálním humorem (např. Král Mor, Na slovíčko s mumií, Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! nebo Muž, který se rozpadl). V mnoha povídkách se také často opakují některé motivy - např. smrt krásné a mladé ženy, předčasné pohřbení a strach z něj, výčitky svědomí vraha vedoucí k jeho přiznání a další. Také se krátce pozastavím u rozdílů v jednotlivých vydáních, které mohou ovlivnit čtenářův zážitek. Ještě na škole jsem v rámci povinné četby přečetla celou sbírku vydanou v nakladatelství Odeon v roce 1988 a skvěle se mi četla. O mnoho let později jsem si do sbírky pořídila krásné vydání z nakladatelství XYZ z roku 2017 s luxusní červenou ořízkou, ale překvapilo mě, že četba byla o něco náročnější, než jsem si pamatovala ze školních let. Proto jsem si pro srovnání pořídila i starší vydání z Odeonu a odhalila jsem rozdíl - ve vydání XYZ se totiž objevují klasické překlady z let 1894-1927, v nichž překladatelé často používali archaičtější styl plný přechodníků, který není příliš snadné číst. Povídky do vydání v Odeonu však přeložil Josef Schwarz v roce 1975, takže je překlad modernější a stravitelnější, dle mého názoru i mnohem lépe reflektuje originál a čtenář si tak četbu více vychutná. Jako jeden příklad za všechny musím jmenovat povídku Nikdy se s čertem nesázej o hlavu, kde ve starším překladu jméno jedné z hlavních postav zůstává podle originálu (Toby Dammit), zatímco v odeonském vydání je skvěle přeložen jako Tobiáš Mordián - a to většinou nejsem fanynkou překladů u jmen, ale zde přeložené jméno příhodně zapadá do vyznění celé povídky. Ve vydání z Odeonu je také více povídek (34 versus 27 povídek u XYZ) a jejich výběr mi přijde lepší. Závěrem tedy shrnuji: vydání od nakladatelství XYZ se bude skvěle designově vyjímat ve vaší knihovničce, ale pokud si čtení chcete více užít, zvolte vydání s modernějším překladem - třeba právě to od Odeonu! Doporučuji všem milovníkům temné literatury i černého humoru jako naprostou klasiku a povinnost! Hodnocení: 5* Tento komentář také najdete na mém bookstagramu @knihy_a_kava :)