Jak přežít padouchy

Nenechala jsem se odradit módním názvem připomínajícím návody na šťastný život ani nelibou obálkou. Jsem ráda. Ne že bych souhlasila naprosto se vším, ale musím uznat, že mě autor výběrem a interpretací faktů silně zaujal, někdy pobavil a často poučil. Spojil historii, sociologii, filozofii, psychologii, ekonomii, etiku, politologii,… Sice se občas po novinářsku dopouští zkratek, ale výsledek je působivý a zanechává ve mně chuť popřemýšlet. Jednak nad dvěma částmi, které mě zaujaly nejvíc (stručný a téměř světský výklad talmudu a teorie sobeckého genu), jednak nad sebou – nikoliv ve smyslu „jak já můžu přežít padouchy“, ale spíš „jak bojovat proti padoušství v sobě samé“. Je to hodně dobré.

Na sto šedesáti stránkách si počtete o věcech, z kterých vám nebude úplně dobře. Zjistíte, jak velký počet padouchů kolem vás vlastně žije, ale vy jste to ani netušili. Dozvíte se o vymoženostech, o kterých byste radši ani nic nevěděli. No, žádná laskavá kniha to není! Posledních dvacet stránek stačí autorovi k tomu, aby nás přesvědčil, že se nemusíme cítit tak hrozně, protože tu jsou způsoby, kterými je možno padoušství eliminovat. Poslední kapitola začíná větou: "Bezmocnost druhých je základním předpokladem padoušství." Abychom nebyli bezmocní, k tomu dostaneme návody právě v této poslední kapitole s názvem Zásady přežívání. A nakonec se můžeme dočíst, že někteří padouši mohou být vlastně dobří. Benjamin Kuras patří k mým kultovním autorům. Mám ráda jeho svižný styl, kterým podmanivě vylíčí jak něco odporného, tak i něco překvapivého, dokonce snad i pěkného.