Tao smíchu studuje triky a techniky známých humorových velmistrů a analyzuje strukturu humoru. Všímá si, jak humor souvisí s tvořivostí a svobodou a naopak jak je absence humoru projevem totalitního myšlení. Snaží se ukázat, že humor není něco, s čím se někdo narodí a někdo ne, nýbrž prachobyčejná lidská dovednost, která se dá naučit, podobně jako jazyk. Někdo je k tomu talentovanější, někdo míň, ale každý se nějaký jazyk naučí. Stejně tak se každý může naučit humor. Potřebuje k tomu jen vědět, co to je, jak se to učí, jak se to používá a proč se vůbec obtěžovat. Tao smíchu je příručka, podle níž se může humor naučit i člověk veskrze nehumorný.