Jak jsem vyhrál válku/ How I Won The War

Nejsem právě milovník válečné literatury ani válečné satiry a Švejka jsem dokázala strávit (a ocenit) pouze ve filmovém zpracování. Tato kniha je trochu jiná a přesto podobná. Absurdita z ní čouhá na všechny strany a hlavní hrdina Goodbody je oživlá nadsázka. Účetní firmy s obilím, který narukuje a je povyšován za zásluhy jen proto, aby se ho každý velitel rychle zbavil. Je to tak trochu prototyp současného úspěšného politika - sebestředný, snaživý pitomec s nepřekonatelnou loajalitou k pokynům nadřízených a snažící se získat povýšení. Aktivně plní absurdní předpisy, je znalcem všech vojenských příruček, obskurních pokynů a paragrafů, ale... Válka je absurdní, nesmyslná, šílená a humor je jeden z prostředků, jak se s ní vyrovnat a nezbláznit. Je jedno jestli je ten humor britský nebo český, ploché to může připadat jen někomu, kdo nemá pro humor smysl a neumí číst mezi řádky. Užila jsem si scény s "chudákem" paní Clapperovou, Goodbodyho bezvýslednou ochranu mušketýrů před stykem se “sexuálními pracovnicemi”, příběhy o sběru vzorků stolice domorodců, honičku spojenců za italskými víny, boj s hořícími tramvajemi, krádež zlatého rouna podle bájesloví pro osmileté děti a v neposlední řadě Goodbodyho pochodový krok. Nejsou to nesmysly, ten příběh je úžasně vystavěný a má hlavu a patu. Je to legrační a na druhou stranu smutné - válka tam je na každém kroku, třebaže si z ní autor dělá legraci. Kniha je za mne osobně prostě geniální. "Ať ELAS přijdou! Promluvíme si s nimi. Ještě rádi se vrátí zpátky do hor. Pan poručík Goodbody jim poví, co je kri-ket." "Kri-ket?" opakoval Švéd. "Co je to kri-ket?" "Kri-ket," spustil Spiros, "je anglická hra mezi dvěma mužstvy po jedenácti hráčích. Hraje se na házecí dráze..." Kdo četl - rozumí. Kdo nečetl, ten to musí rychle napravit. :-)

Návod, jak triumfálně zvítězit nad realitou pomocí razítek, optimismu a mírné demence v důstojnické hodnosti. Takovej orchestr z armády, kde dirigent netuší, kde má taktovku, ale zato má plán: nejlépe na mapě, kterou ještě nikdo neviděl. Vypravěčská „hrdinství“ porážejí nepřítele způsobem, že se nepřítel většinou porazí sám smíchem; odvaha se měří ochotou vyplnit hlášení a strategii nahrazuje víra, že chaos je jen přísně utajená taktika. Parádní čtení, kde hrdinství stojí frontu u kantýny a vojenská logika salutuje paradoxům. Smál jsem se nahlas až jsem se bál, abych nerušil ten nádherně absurdní pochod směrem k „vítězství“. Uděluji Řád britského smíchu, salut!