Jak jsem vyhrál válku

V knihe niet plání posiatych mŕtvolami, žiadnych naturalistických opisov bojov, utrpenia, zranení a smrti. V románovom podaní P. Ryana sa tomuto všetkému dvanásta čata vďaka, či skôr napriek, veleniu večného poručíka Goodbodyho úspešne vyhýba. No za všetkým tým „nechceným“ humorom, ktorého sú opisy „bojovej“ (ne)účasti dvanástej čaty v podaní jej veliteľa por. Goodbodyho plné, predsa presvitá tragédia a iracionalita vojny. – „Podle ledového přijetí, kterého se nám dostalo od koloniálních Francouzů, se dalo usuzovat, že někteří z nich by zřejmě byli radši, kdybychom byli skopčáci. Přesto však jsme na nich nešetřili veškerým požehnáním osvobození, mezi jehož dobrodiní patřilo využití jejich dcer, rekvizice jejich vína a zválcování jejich vinic tanky.“ – „Nikdy neberte válku moc seriózně. To je ta potíž s árijci. Pořád ještě berou válku moc seriózně. Jediný národ, který o válce opravdu něco ví, jsou Italové. Válčili vědecky už v dobách, kdy my jsme si ještě malovali prdele na modro a Teutoni ještě obcovali s opicemi. Italové válku poznali a vyrostli z ní. Prokoukli ji. Jsou to jediní praví realisti, co vědí, jak si ve válce počínat... Sotva do ní spadnete, hned z ní zase vypadnout... Vrátit se k důležitým věcem života, jako je víno a Verdi a přítulné panny. Nechat mlácení a trmácení těm, kdo ještě nejsou dost civilizovaní, aby na to kašlali...“ „Ale kdybychom to byli udělali,“ namítl jsem, „Němci by nás porazili, a to...“ „Němci by nás byli porazili už dávno,“ vpadl mi do řeči, „kdybychom neměli to z pekla štěstí, že mají Hitlera na svojí straně. Jenom to, že Adolfek v jednom kuse buzeruje svoje generály, nás zachraňuje před trestem za fušerství těch našich...“ – „Naši generálové jsou vzácní a odpovědní lidé. Někdo musí mít odvahu dělat osudová rozhodnutí. Někdo musí dělat chyby...“ Poručík Ernest Goodbody je dôstojník presvedčený o svojich skvelých veliteľských a taktických schopnostiach, celý nažhavený uplatniť ich v boji, vždy iniciatívny, nebojácny, pozitívne naladený, plný vlasteneckého entuziazmu, je to muž mnohých cností. Je skrátka nočnou morou svojich nadriadených aj každého vojaka pod svojím velením. Našťastie, aspoň pre svojich mužov, je aj neuveriteľne dôverčivý. Tento statočný muž, ktorý dokázal upadnúť do zajatia Arabov, Poliakov, Britov (a konečne) aj Nemcov, nás prevedie so svojou dvanástou čatou ťaženiami spojeneckých armád v Severnej Afrike, Taliansku, Grécku, Francúzsku a Nemecku.

V knihe niet plání posiatych mŕtvolami, žiadnych naturalistických opisov bojov, utrpenia, zranení a smrti. V románovom podaní P. Ryana sa tomuto všetkému dvanásta čata vďaka, či skôr napriek, veleniu večného poručíka Goodbodyho úspešne vyhýba. No za všetkým tým „nechceným“ humorom, ktorého sú opisy „bojovej“ (ne)účasti dvanástej čaty v podaní jej veliteľa por. Goodbodyho plné, predsa presvitá tragédia a iracionalita vojny. – „Podle ledového přijetí, kterého se nám dostalo od koloniálních Francouzů, se dalo usuzovat, že někteří z nich by zřejmě byli radši, kdybychom byli skopčáci. Přesto však jsme na nich nešetřili veškerým požehnáním osvobození, mezi jehož dobrodiní patřilo využití jejich dcer, rekvizice jejich vína a zválcování jejich vinic tanky.“ – „Nikdy neberte válku moc seriózně. To je ta potíž s árijci. Pořád ještě berou válku moc seriózně. Jediný národ, který o válce opravdu něco ví, jsou Italové. Válčili vědecky už v dobách, kdy my jsme si ještě malovali prdele na modro a Teutoni ještě obcovali s opicemi. Italové válku poznali a vyrostli z ní. Prokoukli ji. Jsou to jediní praví realisti, co vědí, jak si ve válce počínat... Sotva do ní spadnete, hned z ní zase vypadnout... Vrátit se k důležitým věcem života, jako je víno a Verdi a přítulné panny. Nechat mlácení a trmácení těm, kdo ještě nejsou dost civilizovaní, aby na to kašlali...“ „Ale kdybychom to byli udělali,“ namítl jsem, „Němci by nás porazili, a to...“ „Němci by nás byli porazili už dávno,“ vpadl mi do řeči, „kdybychom neměli to z pekla štěstí, že mají Hitlera na svojí straně. Jenom to, že Adolfek v jednom kuse buzeruje svoje generály, nás zachraňuje před trestem za fušerství těch našich...“ – „Naši generálové jsou vzácní a odpovědní lidé. Někdo musí mít odvahu dělat osudová rozhodnutí. Někdo musí dělat chyby...“ Poručík Ernest Goodbody je dôstojník presvedčený o svojich skvelých veliteľských a taktických schopnostiach, celý nažhavený uplatniť ich v boji, vždy iniciatívny, nebojácny, pozitívne naladený, plný vlasteneckého entuziazmu, je to muž mnohých cností. Je skrátka nočnou morou svojich nadriadených aj každého vojaka pod svojím velením. Našťastie, aspoň pre svojich mužov, je aj neuveriteľne dôverčivý. Tento statočný muž, ktorý dokázal upadnúť do zajatia Arabov, Poliakov, Britov (a konečne) aj Nemcov, nás prevedie so svojou dvanástou čatou ťaženiami spojeneckých armád v Severnej Afrike, Taliansku, Grécku, Francúzsku a Nemecku.

Vzhledem k tomu že je knížka velice populární jsem čekala že bude dobrá a zasměji se, ale naprosto předčila očekávání. Bylo to skvělé a myslím že není na škodu mít někdy takový nadhled. Obávala jsem se že to bude něco podobného jako Švejk, kterého nemám ráda, ale ačkoli k němu bývá Goodbody přirovnáván, nepřišlo mi to (naštěstí). Za mě naprosto perfektní.