Některé knihy v mojí soukromé knihovně to mají horší než jiné. Tak třeba Já legenda na přečtení čekala dlouhých 12 let. V roce 2007 knihu vydal Laser při příležitosti filmu v kině... film se mi tehdy docela líbil, tak jsem chtěl mít i předlohu (že si ji přečtu až za 12 let mě tehdy nenapadlo ani omylem). No a musím říct, že to je jiné. Film byl tehdy akční Hollywood... zatímco knížka jde úplně jinou cestou. Neveze se na vlně střílení upírů (kterou skvěle ovládá Blade), ale je pomalejší, možná trochu meditativní. Popisuje život chlápka, který je poslední člověk na Zemi a snaží se žít. A přežít. A rozjímá nad životem a smrtí. Nad tím, proč se nevrhnout mezi upíry a nenechat se kousnout. Líbily se mi popisy každodenní rutiny - poslouchání vážný hudby, čtení Stokera, kouření cigaret a popíjení whisky. A ačkoliv knížka ze začátku nevypadá moc dějově a na první pohled se vleče, ve skutečnosti postupuje rychle vpřed a pracuje s vývojem hlavního hrdiny. A všechno to míří k dost mrazivý pointě. Richard Matheson byl prostě kabrňák a Já legenda je jedna z věcí, která se člověku dostane pod kůži. A je to dobře. Těším se, že si někdy (třeba za dalších 12 let) přečtu knížku znovu. A třeba k tomu přidám i ty povídky, o který je knížka doplněná. Pokud jste ještě nečetli, neváhejte. Nakladatelství Argo vydalo před rokem "legendu" znovu. A třeba vedle jejich novýho vydání Draculy to vypadá naprosto úžasně

Na doporucenie Stephena Kinga. Trosku inak ponaty pribeh o upirskom vire, vlastne bakterialnej nakaze. Skoro az taky komorny pribeh o osamelom cloveku, ktory sa stane prezivsim, lovcom, amaterskym vedcom, zlomenym stratami. Celkovo v dnesnej dobe uz tento roman nevycnieva, prislo po nom viacero dobrych romanov alebo az serii romanov a upirsko-zombie tematika sa rozrastla az do subzanrov (grc-romantika Zatmenie a podobne). Ono medzitym sme si zvykli na urcite stereotypy zobrazovania upirov. Minuskou podla mna je, ze v tomto pribehu su upiri az taki nejaki neskodni paraziti, nejde z nich strach. Cele je to totiz skor postavene na osamelosti a beznadeji. Celkom svizne a putavo napisane, prekvapila ma napr jedna veta. SPOILER!!! Cela jedna kapitola sa zaobera tym ako sa Robert snazi prilakat a ziskat si naklonnost tulaveho choreho psa... Az po spriatelenie. Samo o sebe by to vystacilo na poviedku. Nasleduje posledna strucna studena veta "O tyzden pes zomrel." Tym si ma autor ziskal. Naproti tomu poviedky ktore nasleduju, poviem vam, nedostali by sa ani do semifinale sutaze Cena Fantazie. A celkovo vidiet ze aj Ja legenda je vlastne strukturou nafuknuta poviedka. Aj s takou tou udernou pointou na zaver. PS: Inak k tym doporuceniam od Stephena Kinga :) Vsimol som si ze knihy ktore King ospevuje, su skor o style odvypravania pribehu ako o samotnych pribehoch. V narative su silne, pribehovo az tak vynimocne nie su.