Já jsem hlad

Od autorky jsem toho četla již více a její tvorba se mi líbí, tak jsem si chtěla přečíst další titul z jejího pera. Z knihovny jsem si tak půjčila její autobiografickou knihu Já jsem hlad. A teda pane jo, tohle ve mně po dočtení zanechalo spoustu myšlenek a otázek. Fascinuje mne, jak se tady mísí na jednu stranu velice těžký osobní příběh, který je skrze téma anorexie velice náročný, ale přitom to autorka zvládla napsat tak, že i když se to po obsahové stránce nečte vůbec lehce, po té formální stránce jsem se cítila ke knize velice připoutaná, těžko se mi odtrhávalo. Prakticky jsem to přečetla na dvě posezení, jak se tak říká. Autorka tu otvírá téma toho, že problémy s poruchou příjmu potravy se nemusí týkat jen mladých lidí v jejich náctiletém období života, jak si to spousta lidí představuje, ale mohou člověka potkat i v dospělém věku a není vůbec radno to brát na lehkou váhu nebo to nějak ignorovat jako "že se to dospělým přece neděje" - ono se to může očividně dít lidem bez ohledu na jejich věk. A spouštěčem může být řada věcí. Kniha se na řadě míst nečte vůbec dobře - ne proto, že by byla špatně napsaná, ale proto, že je napsaná tak dobře. Na dřeň, neb příkras či nějakého romantizování nebo idealizování. Autenticky, syrově, pravdivě. V tom je její síla. Za sebe mohu tohle určitě doporučit.

Toto není román, toto je intimní osobní zpověď. Je smutné, že lidi mnohdy nevidí ani v rodině, co se jim odehrává přímo před očima nebo to vidět nechtějí a záměrně zavírají oči. Chápu, že se z toho autorka potřebovala vypsat, chápu že se její osobní zkušenosti odrážejí v jejich knihách. O to více si jí vážím, že v této knize se odkryla až na dřeň.