Ilustrovaná žena

Dobré povídky, některé lepší, některé vyloženě slabé.

Knihu jsem četla téměř rok. Někdy mě některá povídka natolik nebavila, že jsem pak třeba měsíc i déle neměla chuť knihu znovu otevřít. Jindy mě zase některá povídka natolik zasáhla, že jsem si říkala "ještě jednu" a "ještě jednu" a ráno jsem pak proklínala zvuk budíku, který přišel příliš brzy po zhasnutí lampičky. V podstatě jsem ale ráda, že jsem na knihu náhodou narazila a náhodou si ji koupila. Bylo to mé první setkání s Bradburym a ač mě některé části nebavily tolik, jiné zase o to víc. Jako by to slabší a to úžasné nějak zvláštně balancovalo a nedovolilo to člověku knihu jen tak zastrčit do poličky a už si na ni nevzpomenout. K tomu rozhodně přispějí (dle mého názoru) výborné věci jako Nikdy vás už neuvidím, Námořník, Nejlepší z možných světů, Příběh lásky, Žebrák na O'Connellově mostě, Čertík v krabičce, A tak zemřela Riabouchinska, Trpaslík. Tyto povídky jsem si v knize zatrhla a až se k ní jednou - určitě - vrátím a nebudu mít třeba náladu znovu se pokoušet přijít na chuť těm zbývajícím, budu alespoň vědět, které povídky nalistovat... A na závěr musím říct, že opravdu kolik růží, tolik vůní... Na rozdíl od Phoenixe mě část "Podivíni" bavila nejvíc.