Zbavme se Constance

Jsou dvě možnosti. Zkušenost s několika mými milovanými autory (např. s K. Vonnegutem) mi říká, že spisovateli s ohromnou imaginací a jedinečnými nápady to někdy „ujede“ mimo čtenářský dosah. Že popustí uzdu fantazie tak, že jeho výtvor se kolem nás jen prožene a nám z něj zůstane jen barevná šmouha. Že nám dá do svého vnitřního světa nahlédnout až tak, že se v něm ztratíme. Což se mi přesně stalo. Druhá možnost ovšem je, že jsem nechápavá prvoplánová blbka.

[064/11] Znám se s touto knihou už skoro sedm let. Četla jsem ji minimálně čtyřikrát. A stále ji nechápu. Nerozumím tomu textu tak, jak byl myšlen a stále se k němu vracím, protože doufám, že tu záhadu rozluštím. Možná tam žádná není a jsem jen paranoidní, ale nevzdávám se. Není to tedy rest v pravém slova smyslu, protože u mě dočtena byla, ale je v ní jakási propast, která mě ne a ne uspokojit, abych knihu nechala ležet a už ji nikdy nevytahovala. (011) ,,Zachraň mě!" ,,Před čím, proboha?" ,,Před smrtí." ,,Před tou se nikdo nezachrání, Constance." ,,Neříkej to! Nepřišla jsem zemřít. Jsem tu, prokrista, abych žila věčně!" ,,To je jen modlitba, Constance, ne skutečnost." Constance je podivná divoženka. Henry je slepec, který není slepý. Vůbec všechny postavy jsou v jakémsi slova smyslu praštění podivíni. A celková atmosféra je tak… dusivá, ale přitom nedokáže vzbudit hrůzu. Je to prostě divný text. Chápu dějové posloupnosti. Chápu o čem to je. Ale nerozumím tomu proč… Proč byla kniha napsána? Není to jen obyčejný příběh plný klišé. Má to svou originalitu, svou zvrácenou stránku. Zabíjení identity. Zabíjení jiných já. Zabíjení minulosti. Je to snad polemika autora v pokročilém věku nad smrtí, na kterou by si mohl snad i sáhnout. Pro Bradburyho je už nejspíš hmatatelná. Nechci přivolávat nic špatného, ale je to tak. (113) ,,Noviny ho zabily." ,,To kritika dělává." ,,Ne. Spadly na něho tuny starých novin." ,,Tak nebo onak zabíjejí." S každým dalším rokem se blížím odhalení smyslu mého soukromého nesmyslného boje s touto knihou. A třeba ho někdy i vyhraji. Kdo ví…? Každopádně ten boj je nejspíše opravdu jen a pouze můj a nikdo další ho tam nevidí. Ať žije fantasmagorie. (022) Prach se sype z křídel hřbitovních andělů.