Ilusie Dědicové Tuonely

"To je život, Niilo. Měl jsi zůstat na severu. Vlastní blbci člověka naštvou vždycky míň než cizí." Dávám za pravdu těm, kteří druhý díl vyzdvihují jako lepší. Já jsem na tom stejně, i když i tady bych měla malé výhrady: více než 600 stran hustě psaného textu bez jediného obrázku mi dalo zabrat, už proto, že je na něm opatrná jistá (pochopitelná) nevyváženost co se týče čtivosti. (Naprostá pecka byla pro mě kapitola 24, při ní mi nezmizel z tváře úsměv a obdivovala jsem autorčiny vyjadřovací schopnosti.) Navíc se tady objevují častější překlepy a občas i gramatické chyby jako mateřské obětí či vymýtání ďábla. Přesto jsem nadšená a knihu určitě doporučuju, mimo jiné kvůli skvělým perličkám jako je tato: "Asi je to nějaká zvláštní nákaza nebo věc estetiky, ale vysvětlete mi, proč všichni záporáci, které jsem v životě potkal, mají tu utkvělou potřebu vyholit si hlavu, než začnou následovat prvního dostupného maniaka se sklony k násilí? To je kvůli vším nebo praktičtější údržbě, nebo kvůli tomu, aby vlasy nebrzdily tok mocných myšlenek daného vůdce?"

Bože, ta byla nadherna. Miluji spoustu knih, ale tahle má duši. Nevím jak jinak to popsat. Je spousta takových které mi vzali dech, nemohla jsem je odložit. Tato je pro mě jiná, skoro to až nejde popsat. Popisy přírody i děje mě vztahují tolik že hned prvními slovy po každém otevření jsem hned uvnitř, v Ilusii, se všemi, jako bych byla i já jejich součástí. Nevím jak to p. Střítezská udělala, ale tato kniha má duši. Miluji tuto knihu, tuto sérii. Jen ten konec mohl mít, na můj vkus, trochu více. Ta kniha, ale taková prostě je, takže to chápu a přijímám. A moc za ni děkuji.