I Who Have Never Known Men

Nekonečně smutné vyprávění plné bolestných zkušeností, které ale končí smířením a přijetím; uvědoměním si, že skutečná svoboda člověka je uvnitř, v jeho (či její) mysli. Nečekejte žádný napínavý postapokalyptický spektákl plný nečekaných zvratů, ale ani moralizující kázání a poučování. Tenhle příběh je v nejhlubším slova smyslu intimní, tichý – a přece se zatne hodně hluboko.

Musím bohužel přiznat, že mě knížka moc nezaujala. Ona je to totiž ve druhé půlce spíš jedna velká nuda (a je to logické, vzhledem k absenci jakéhokoliv děje, což bylo zřejmě i autorčiným záměrem) a nemohla jsem se ubránit dojmu naivity nad tím, jak snadno se hrdince a ostatním ženám dařilo ve stavění osady, vyrábění věcí, shánění potravy. Nejzajímavější na knize je pravděpodobně kontext a doba jejího vzniku, v tomto období musela působit jako zjevení.