Houština slov. Václav Kahuda člověka nešetří. Vybíráš si dobrovolně čtenáři, to do čeho se pouštíš, tak se uklidni, vytrhni se chvíli ze splašeného světa a čti pěkně pomalu, pozorně. Neusnadní nám to tento otylý pán. Hraje si se slovy stejně jako si muži hrají se svým pérem (což nám v knize milionkrát náležitě popíše), prohazuje slovosled, věty tne, tam kde to není zvykem, vymýšlí neustále nová pojmenování triviálních věcí, popisů běžných situací, a rozhodně nevyškrtne ani slovíčko, zkrátka to do nás navalí natvrdo hned od samého začátku. "Že tedy válčení je velké náboženské snažení. Kdy čurák náboje vniká do pušky, hladká píča ho s radostí přijímá, aby pak v zášlehu ohně prolétlo žhavé semeno pochvou hlavně a v toužebně očekávající děloze světa dalo život smrti. Aby hrob mohl se stát lůnem, jež nerodí, ale pozře." První část bych se nebál prohlásit za síto. Děj tu téměř nelze najít, jen útržky vzpomínek na návštěvy u babičky. Je jich minimálně, všechno je to zabalené houštinou popisů přírody, pocitů... Přiznávám, že jsem občas mozek musel imaginárně propleskat, aby se vzpamatoval. Jenže pak se svět malého Václava přesune do města a v tu chvíli nastává peklo. Šílená matka, šikana. Kahuda své dětství popisuje jako nekonečná muka. Poprvé v životě se mi stalo, že navzdory tomu, jak moc mě kniha baví, měl sem chuť jí zavřít, na chvíli zahodit z očí, utnout ten zmar. Jenže to nešlo, ty prapodivné věty si čtenářovy oči podmaní. Nemůžeme v tom toho melancholického tlouštíka nechat samotného. Přesto že to zvládne, ví jak na to, osvobozuje se postupně svou vlastní podivností. Kahuda dále roste a v určité chvíli může leckomu přestat býti sympatický. I já si čas od času u čtení musel přiznat, že je to tak trochu čurák, nabubřelý žrout (8 rohlíků a 30 deka vlašáku k snídani), každá dívka podlehne tlustému plešatějícímu chlapíkovi. Možná žije v jiném světě, možná byl v osmdesátých a devadesátých letech jiný vkus, možná si tak trochu lže do knihy. Snad na tom nezáleží. "V úzkých uličkách na nás volají veselé děvky. Pěkné mladé prostitutky. Jejich štíhlá lenivost, to dopolední kočičí nicnedělání zcela jistě rozhněvá nejednoho hada v kalhotách. A zarudlý kohout se rozhodne oželet něco zlotých, vejde dovnitř. Odhodlán, mučivě rozhodnut vynadat těm huňatým. Rozkřikne se močovou rourou. Setsakra zaujat, vyčiní štětinatým činčilám." Za vrchol knihy považuji tu část Kahudova života, kdy se nechá zaměstnat jako hrobník. Vůbec výběr jeho zaměstnání byl šťavnatý, ovšem jako kopáč hrobů, exhumátor, mlynář kostí, tam se mohl náležitě vyřádit. "Dvakrát týdně spouštím mlýn na kosti. Když přivezou nám urny a je zapotřebí připravit popel k rozptylům. Sypu tu drť kostí, žárem vypálených zubů, kovových knoflíků a sponek. Též někdy objeví se drátěné obroučky z brýlí nebo šrouby ze zlomených kostí. Všechno to sypu do kovové komory, pákou zavírám víko a spouštím spínač. Řetězy, převodová kola zachřestí, tlustá kola se počnou otáčet. V komoře, v té ocelové děloze, zaduní tři železné koule. Otřásá se podlaha, když melu nebožtíky. Za pár minut je z té hrubé drti lehounký prášek. Moučka, co dech ji rozfouká. Taky mám ty umrlce všude kolem. Ve vlasech, v šatech, nos zalepený popelem. Plivu sladké pěnivé sliny. Ani si už nemeju ruce. Potažený kostní moučkou svačím svoje rohlíky a bezmyšlenkovitě zírám na protější stěnu. Jako můj mistr. Jako všichni." Téměř na každé větě, kterou bychom z knihy vyškubli, nechali ji samostatnou a dokola opakovali, bychom našli cosi zajímavého, leč dohromady je to chvílemi zkrátka trochu moc silná káva. Věřím, že si Kahuda čtenářův boj náležitě užívá. V poslední části se kniha stává zvrhlým organismem neustálé onanie, očichávání dámských zadků a fantasmagorických výjevů. Četl jsem ty pasáže rychle, jen tak tak jsem stíhal chápat ty věci a mnohokrát se od srdce zasmál, ať už samotnému obsahu, či samotnému autorovi. "Když na hřbitově otvírali hrobku. Povídal mistr: ,,...No vidíš, kunda taky smrdí... a máš ji rád..."" Vůbec netuším komu a zda vůbec bych knihu doporučil. Myslím, že chuť na přečtení si v sobě musí každý nalézt sám. Ale za sebe můžu s jistotou říct, že času stráveného s Houštinou nelituji. Ba naopak.