Bytost

Znal jsem většinu Kahudových knih z devadesátých let, ale posledních tří jeho románů jsem se trochu bál, neb jsem leckde četl a slyšel, že se stylisticky poněkud vyčerpal a co hůř: uvázl v reji konspiračních kravin. Nicméně jeho starší věci pokládám za brilantní a jsem přesvědčen, že patří k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu z české prózy vydané po roce 1989. A jelikož jsem před pár měsíci zhlédl veskrze zdařilou dramatizaci Bytosti v pražském divadle X10, překonal jsem své obavy a odhodlal se k četbě. Dlužno říct, že naprosto nelituju. Styl je skutečně o něco méně barvitý a suverénní než v jeho ranějších dílech (a též redakce a korektura jistě mohla být lepší), ale i tak valem strčí do kapsy, troufám si říct, veškeré mladší české prozaiky a prozaičky, o nichž se v posledních letech u nás hlasitěji diskutovalo a byli ověnčeni rozličnými cenami. Vysochat takovou větu, vycizelovat tak sugestivní popis, impresi či reflexi jako Kahuda, který často jako by to dělal zcela mimochodem, prostě nedovedou. Člověk si až říká, čím to... Nadání našim mladším tvůrcům snad nechybí, ale jejich psaní kulhá, škobrtá či je zkrátka stylově ploché, neboť jim možná schází sečtělost, dekády hltání a inkorporování tisíců knih, pochopitelně zejména starších domácích autorů a tehdejších kvalitních překladatelů. Přitom vůbec nevadí, že dějový rámec v Bytosti je ve své podstatě vystavěn dost chabě a chatrně. Nejsem čtenář sci-fi, leč dovedu si představit, že žánroví pravověrci by se tomu snad i vysmáli. Hodnota Kahudova románu však nespočívá primárně v celkové konstrukci a promyšlenosti zápletky, nýbrž mnohem spíš v tom, čím je utvářena, a překvapivě i v tom, čím jsou vyplněna – považme, že víc než četná – hluchá místa v ději. Onen „děj“ se vesměs patří dát takto do uvozovek, protože výrazně větší díl knihy tvoří různé odbočky v podobě protagonistových vzpomínek, reflexí, snů, citací a interpretací textů, které ho zaujaly, ale i velmi obratně střižené popisy technologií, světů, krajiny, přírody apod. Je to z hlediska děje retardační, někdo se vinou toho možná trochu ztratí, pozapomene, avšak mě tohle bavilo snad i víc než vlastní příběh. Úplně nejlepší byly vypravěčovy-hrdinovy (což je do určité míry autorovo alter ego, koneckonců tak jako téměř v každé jeho próze, aspoň tak to vnímám…) návraty do 80. a 90. let, tedy z hlediska roku 2080, kdy se děj odehrává, dávné minulosti, jaksi sladkohořkého mládí. Jistě i proto, že hlavně v těchto paměťových výletech se vyskytla nejedna typicky kahudovská prasečinka (ale samozřejmě nejen tam), současně to však atmosférou i lokalizací odpovídá něčemu, co znám z jeho starších knih i autopsie a dovedu si to hmatatelněji představit. Nesmírně zajímavé a objevné byly povětšinou i citovaní autoři a texty: dosti nesourodá směska od Kosmy k Penroseovi, ale spoustu toho jsem neznal. Ověřovací rešerše jsem sice neprováděl (ano, napadlo mě, zda si Kahuda něco z toho nepoupravil nebo zhola nevymyslel), nicméně asi bych mu věřil, minimálně v tom, co tam je kurzívou. Méně už u – naštěstí nepočetných – konspiračních teorií týkajících se různých dějinných zvratů a krutostí. Každá z těchto – do knihy nijak násilně naroubovaných – pasáží nabízí, když už nic jiného, lákavý podnět k zamyšlení (kritické analýze dané teorie či pátrání po míře její potenciální věrohodnosti). Cenné a obdivuhodné bylo, že Kahuda do knihy integroval spoustu dosti složitých teorií z pomezí přírodních věd a filozofie (mj. zmíněný Penrose), což z četby činí místy náročnou intelektuální libůstku. Požitek z přečtení však jistě budete mít i bez nezbytného promýšlení a pochopení oněch úvah, třebaže se část z nich zúročuje mj. v závěru knihy. Právě finále je vlastně možná i jedinečné, protože skeptik, brblal a pesimista Kahuda kupodivu završuje knihu nadějeplně, prodchnut vírou v obrozené, nové lidstvo, ve všeobjímajícnost dobra a humanity. Pozoruhodně se do toho vpájí i popis procesu stvoření Syna (právě on je pro mě asi nejvíc tou titulní bytostí, byť i na protagonistu to sedí), tisíciokého levitujícího stvoření (jako by upomínalo na „biblicky věrné“ vypodobení anděla, koneckonců samo počaté mj. na misi do trosek kosmického velkokorábu „Anděl“…), které po vstřebání megaknihovny obsahující kompletní dějiny lidstva, tj. dějiny zášti a perfidnosti, málem zemře. Kdybych byl autorem, uťal bych děj právě v daném momentě a byla by to krásná tragédie-dystopie. Ale Kahuda ho nechal ožít de facto láskou, nechal jej zmrtvýchvstát jako jakéhosi bizarního nového Krista, jehož oživil lotr-otec (podniknout religiózní interpretaci celku knihy by myslím mohlo být plodné, stejně jako třeba číst ji z pozice reflexe tělesnosti a sexuality, ovšem nic z toho příliš není má parketa). Čímž nám přichystal nečekaný, takřka sentimentálně-idylický (jakkoli na duchu povznášející) konec. Ostatně proč by ne…

skvelý pocit z čítania mám vždy, keď mi autor ponúka knihu ako prostriedok na dialóg, keď ma nepodceňuje a nepredáva mi predžutý a natrávený hamburger. a presne takýto skvelý pocit mám z práve dočítanej knihy. keďže patrím do rovnakej generácie a mám podobný "katalóg zážitkov", bolo to ako prechádzka alebo posedenie pri pive s dobrým kamarátom. áno, tak trochu Houellebecq, ale predsa len s pozitívnejším nábojom. jednoducho kvalitná a čítavá sci-fi, ktorá núti čitateľa myslieť.