Horečka

Ne, tohle není žádné sci-fi, ale parádní čistokrevný dobrodružný příběh zcela určitě ano. Má všechno, co by měl dobrodružný žánr nabídnout - drsné muže, správňáky, krásnou a odvážnou dívku, slizké nepřátele, boj za spravedlnost, napínavou zápletku .... To všechno podané moderní formou a velmi čtivě. I přes úctyhodnou tloušťku knihy jsem se příběhem prokousala dost rychle. Až tak rychle, že už teď mě dočtení mrzí. Klidně bych v Amanzi ještě ráda pobyla, takže pokud by se autor rozhodl pro pokračování, nebudu váhat ani chvilku! Autorovi se skvěle podařilo pomocí různých forem psaní (Nicovy vzpomínky a deníkové záznamy různých dalších postav) nepřímo popisovat charaktery jednotlivých postav. Tak jen pro ukázku - vzdělaný lidumil Willem Storm: "Dokonalým příkladem mýtu, který přes noc změnil lidské chování, je francouzká revoluce. V roce 1789 obrovský počet Francouzů odmítl mýtus o božském právu králů vládnout a přijal mýtus o svrchovanosti lidu. Je fakt, pokračoval táta, že lidská schopnost vytvořit sociální konstrukt, imaginární realitu mýtu a uvěřit v něj vedla přímo k naší schopnosti spolupracovat v počtu tisíců a později milionů lidí. Jako lidé, národy, spojenci. Táta se rozesmál a řekl, že nejlegračnější podobu na sebe tahle věc vzala ve světě sportovního fandovství. Sportovní fandovství bylo podle táty tou nejnevysvětlitelnější fikcí a sociálním konstruktem vůbec. Tyto konstrukty nám ale umožnily spolupracovat a spolupráce z nás učinila nejmocnější živočišný druh na planetě." Oproti přímočarému Domingovi: "Proč jsi je zastřelil? Ty poslední dva?" "Znáš mou mantru." "Ten druhý chlap mě chce zabít. Když zaváhám, zemřu?" "To je ona. Nico, jsou to zvířata. Když tě nedostanou dnes, dostanou tě zítra. Nikdy na to nezapomeň."

Jeden z nejlepších dobrodružných příběhů, které jsem za poslední roky četla. Ani to snad není sci-fi, spíš postapokalyptický román, kde zhruba 10% lidstva přežilo a začíná budovat novou civilizaci, ustanovují se nová pravidla a zákony. Není to brutální a depresivní, je to napínavý, zajímavý, nesmírně čtivý příběh skupiny lidí, kteří se rozhodli žít dál. Příběh bez hluchých míst, velmi dobře popsané vztahy i chování lidí, troška filozofie, láska, nenávist, přátelství, odvaha i boj, to vše tu je a skvěle napsané. Věřím tomu, že kdyby Wyndham pokračoval ve psaní Dne Trifidů, tak by to se to neslo ve stejném duchu, v jakém je tento román. Také jsem příběhu zcela propadla a určitě doporučuji k přečtení.

Byl to dobrý nápad, ptám se, nechat Horečku ve čtečce uležet a číst ji právě teď? Na druhou stranu, vyznění je přes tragickou podstatu nadějeplné (nebo spíš nadějepoloplné), takže do deprese z určité podobnosti s dneškem jsem neupadla. Samotná pandemie - tedy „horečka“ - už skončila před začátkem vlastního děje. Jádro příběhu spočívá tedy v popisu budování společnosti z přeživších. Kdysi se používal (např. u robinzonád) termín „dobrodružství přežití“ či „dobrodružství práce“ – a i když vypadá to druhé spojení jako říznuté budovatelským románem, vystihuje přesně to, proč takové knížky ráda čtu. Protože mě enormně zajímá, jak se dá zorganizovat společnost různorodých osob (tady ještě zajímavější o existující pestrost obyvatel Jihoafrické republiky) a jak probíhá snaha všechny nakrmit, ochránit, jak obnovit zdroje energie,… Trudoš zmiňuje Malevil; přesně. Merlův Emanuel a Meyerův Willem Storm, to jsou rozdílní zakladatelé dvou odlišných společností. Oba mě vyzývali k neustálému rozhodování, kudy vede v extrémní situaci hranice demokracie (jak aktuální!); Storm navíc oslovoval můj mateřský cit: dá se v dítěti ochránit nevinnost? Pro Deona Meyera mám slabost, jeho poctivý, čistý styl se mi líbí. Navíc mám ráda, když mi knížka nasadí do hlavy otázky; tak to má u dobrých děl být.

Ne, tohle není žádné sci-fi, ale parádní čistokrevný dobrodružný příběh zcela určitě ano. Má všechno, co by měl dobrodružný žánr nabídnout - drsné muže, správňáky, krásnou a odvážnou dívku, slizké nepřátele, boj za spravedlnost, napínavou zápletku .... To všechno podané moderní formou a velmi čtivě. I přes úctyhodnou tloušťku knihy jsem se příběhem prokousala dost rychle. Až tak rychle, že už teď mě dočtení mrzí. Klidně bych v Amanzi ještě ráda pobyla, takže pokud by se autor rozhodl pro pokračování, nebudu váhat ani chvilku! Autorovi se skvěle podařilo pomocí různých forem psaní (Nicovy vzpomínky a deníkové záznamy různých dalších postav) nepřímo popisovat charaktery jednotlivých postav. Tak jen pro ukázku - vzdělaný lidumil Willem Storm: "Dokonalým příkladem mýtu, který přes noc změnil lidské chování, je francouzká revoluce. V roce 1789 obrovský počet Francouzů odmítl mýtus o božském právu králů vládnout a přijal mýtus o svrchovanosti lidu. Je fakt, pokračoval táta, že lidská schopnost vytvořit sociální konstrukt, imaginární realitu mýtu a uvěřit v něj vedla přímo k naší schopnosti spolupracovat v počtu tisíců a později milionů lidí. Jako lidé, národy, spojenci. Táta se rozesmál a řekl, že nejlegračnější podobu na sebe tahle věc vzala ve světě sportovního fandovství. Sportovní fandovství bylo podle táty tou nejnevysvětlitelnější fikcí a sociálním konstruktem vůbec. Tyto konstrukty nám ale umožnily spolupracovat a spolupráce z nás učinila nejmocnější živočišný druh na planetě." Oproti přímočarému Domingovi: "Proč jsi je zastřelil? Ty poslední dva?" "Znáš mou mantru." "Ten druhý chlap mě chce zabít. Když zaváhám, zemřu?" "To je ona. Nico, jsou to zvířata. Když tě nedostanou dnes, dostanou tě zítra. Nikdy na to nezapomeň."

Jeden z nejlepších dobrodružných příběhů, které jsem za poslední roky četla. Ani to snad není sci-fi, spíš postapokalyptický román, kde zhruba 10% lidstva přežilo a začíná budovat novou civilizaci, ustanovují se nová pravidla a zákony. Není to brutální a depresivní, je to napínavý, zajímavý, nesmírně čtivý příběh skupiny lidí, kteří se rozhodli žít dál. Příběh bez hluchých míst, velmi dobře popsané vztahy i chování lidí, troška filozofie, láska, nenávist, přátelství, odvaha i boj, to vše tu je a skvěle napsané. Věřím tomu, že kdyby Wyndham pokračoval ve psaní Dne Trifidů, tak by to se to neslo ve stejném duchu, v jakém je tento román. Také jsem příběhu zcela propadla a určitě doporučuji k přečtení.

Byl to dobrý nápad, ptám se, nechat Horečku ve čtečce uležet a číst ji právě teď? Na druhou stranu, vyznění je přes tragickou podstatu nadějeplné (nebo spíš nadějepoloplné), takže do deprese z určité podobnosti s dneškem jsem neupadla. Samotná pandemie - tedy „horečka“ - už skončila před začátkem vlastního děje. Jádro příběhu spočívá tedy v popisu budování společnosti z přeživších. Kdysi se používal (např. u robinzonád) termín „dobrodružství přežití“ či „dobrodružství práce“ – a i když vypadá to druhé spojení jako říznuté budovatelským románem, vystihuje přesně to, proč takové knížky ráda čtu. Protože mě enormně zajímá, jak se dá zorganizovat společnost různorodých osob (tady ještě zajímavější o existující pestrost obyvatel Jihoafrické republiky) a jak probíhá snaha všechny nakrmit, ochránit, jak obnovit zdroje energie,… Trudoš zmiňuje Malevil; přesně. Merlův Emanuel a Meyerův Willem Storm, to jsou rozdílní zakladatelé dvou odlišných společností. Oba mě vyzývali k neustálému rozhodování, kudy vede v extrémní situaci hranice demokracie (jak aktuální!); Storm navíc oslovoval můj mateřský cit: dá se v dítěti ochránit nevinnost? Pro Deona Meyera mám slabost, jeho poctivý, čistý styl se mi líbí. Navíc mám ráda, když mi knížka nasadí do hlavy otázky; tak to má u dobrých děl být.