Holčička, která neuměla nenávidět

Velmi zajímavá a čtivá kniha, kterou přečtete za víkend. Svědectví malé holčičky a její pohled na hrůzy z koncentračního tábora. Velmi mě zaujala i část, kde je popsán život po, kdy se autorka dostala do polské rodiny a hledá svoji biologickou matku.

Recenzi nelze začít jinak než obrazem, který v roce 2021 obletěl svět: papež František se sklání a líbá vytetované číslo 70072 na předloktí starší dámy. Tou dámou byla Lidia Maksymowicz. Tento akt hluboké úcty se stal impulsem k napsání knihy Holčička, která neuměla nenávidět. Paolo Rodari zde nefunguje jen jako zapisovatel, ale jako průvodce, který pomáhá Lidii sestoupit do nejtemnějších sklepů její paměti, aby odtud vynesla světlo pro budoucí generace. I. Detailní rozbor děje: Od idyly k číslu Příběh je rozdělen do několika fází, které mapují drastickou proměnu lidského osudu. Ztracený ráj: Malá Luda (Lidia) prožívá své první roky v Bělorusku. Rodari vykresluje tyto momenty s jemnou nostalgií – vůně lesa, teplo domova, matčina náruč. Partyzánský život je těžký a náročný, ale mladá Luda na něj má ty nejlepší vzpomínky. Tento kontrast je klíčový, protože o to drsnější je pád do reality prosince 1943, kdy je rodina kvůli spolupráci s partyzány deportována. Peklo v Březince: Tříleté dítě se ocitá v Osvětimi. Zde kniha naráží na limity lidské řeči. Lidia vzpomíná na „dětský barák“ (Kinderblock), kde děti přežívaly v nepředstavitelném chladu a špíně. Číst o utrpení takto malých dětí je pro mě vždy nesmírně obtížné. Nejmrazivější je pasáž o Josefu Mengelem. Lidia si ho nepamatovala jako monstrum z učebnic, ale jako „pána v bílém plášti s lesklými holínkami“, který nosil bonbony, aby vzápětí prováděl bolestivé experimenty na dětských očích a tělech. Popisy toho, jak se vyhnout selekci, aby si doktor vybral někdejšího souseda nebo někoho jiného, jsou naprosto děsivé. Stejně tak stavy, které u „pokusných králíků“ nastávaly po těchto pseudopokusech. Identita jako záchranné lano: Klíčovým motivem děje je matčina snaha udržet v dceři vědomí toho, kým je. Anna (matka) se plížila k drátům a opakovala: „Pamatuj, jmenuješ se Luda, jsi z Běloruska.“ Toto neustálé připomínání jména proti číslu je srdcem knihy. Matčina obětavost byla tím nejsilnějším momentem; riskovala vše, aby svou dceru udržela naživu, i za cenu vlastního ohrožení. Konec války bohužel matku i dceru zastihne rozdělené. Dvě matky a dva světy: Po osvobození začíná druhá, psychologicky nesmírně zajímavá část. Lidia je adoptována polskou rodinou Rydzowských. Příběh sleduje její dospívání v Polsku, kdy adoptivní rodiče věří, že její biologická matka zemřela v plynové komoře. Paralelně však sledujeme osud Anny, její přežití v táboře a vytrvalé hledání dcery. Bohužel jim osud dlouhou dobu nepřál, aby se znovu setkaly. Před čtením jsem vůbec netušil, že se jedná o tak známou osobnost mezi přeživšími, o kterou se kvůli jejímu původu zajímala nejen polská strana, ale i Sovětský svaz. Celé finální setkání v Moskvě patří k nejsilnějším a nejdojemnějším momentům celé knihy. II. Psychologický profil postav: Mezi stínem a světlem Lidia (70072): Je fascinující sledovat její psychologii. Jako dítě si vyvinula mechanismus „emocionálního zamrznutí“. Naučila se neplakat, protože pláč znamenal nebezpečí. I po válce si s sebou nese toto ticho a hluboká traumata, která si běžný člověk nedokáže představit a ani si je neuvědomuje. Silné je hlavně ono nastavení v hlavě, kdy má dítě pevně dáno: neodporuj, žij v ústraní, nedávej najevo emoce. Je to postava definovaná neuvěřitelnou vnitřní silou, která se projevuje v její schopnosti odpustit, aniž by zapomněla. Navíc si už pamatuje, co se jí dělo – i když naštěstí ne úplně všechno, aspoň mlhavě ví, čím si prošla. Patří jí velký respekt za to, že dokáže o tom všem ještě veřejně mluvit. Anna (biologická matka): Představuje nezlomnou, až zvířecí mateřskou intuici. Její život po rozdělení je dlouhým čekáním na zázrak. Její postava vnáší do knihy téma neukončeného smutku a naděje, která hraničí se šílenstvím. Musí být strašné ztratit své dítě, nevědět, zda vůbec žije, a dělat vše pro záchranu v prostředí, kde každé ráno mohlo znamenat konec. Bronisława (adoptivní matka): Může se zdát, že je opomíjená, ale v knize je to zásadní postava. Představuje tichou oběť. Milovala Lidii jako vlastní a musela v sobě najít sílu přijmout nejen fakt, že Lidia má svou biologickou matku, ale také to, že tábor ji navždy poznamenal. Musela s ní mít obrovskou trpělivost, protože prožité hrůzy nejdou z hlavy vymazat. Bronisława je v příběhu symbolem nesobecké lásky. Mengele: Vystupuje jako přízrak. Kniha ho neanalyzuje jako historickou figuru, ale jako traumatický otisk v dětské mysli. Je to ztělesnění absolutní lhostejnosti k lidskému životu. III. Dojmy a pocity ze čtení: Emocionální horská dráha Čtení této knihy je velkou psychickou zátěží. Čtenář při něm cítí onen vlezlý osvětimský mráz a svíravý hlad. Nejpůsobivější je autorův styl – krátké, úsečné věty, které simulují fragmentárnost dětské paměti. Pocit tísně: Při popisu experimentů se vám bude chtít knihu zavřít. Ne proto, že by byla vulgární, ale protože je tak autentická v popisu dětského nepochopení zla. Dítě nechápe ideologii; dítě jen cítí bolest a strach z „bílého pána“. Pocit katarze: Když dojde k setkání v Sovětském svazu, je to okamžik, kdy se čtenáři tají dech. Rodari zde skvěle zachytil tu zvláštní směsici blízkosti, krásných vzpomínek a cizoty. Lidia už není ta malá Luda, je to dospělá žena, která mluví polsky. Je to bolestivé uvědomění, že čas a válka ukradly něco, co už nikdy nelze zcela vrátit. IV. Podrobný rozbor: Plusy a mínusy Plusy (+) Autenticita: Kniha se nesnaží o literární kudrlinky. Je syrová a pravdivá. Lidia se nebojí přiznat své pocity zmatku nebo to, že matku zpočátku vnímala jako cizí osobu. Historický přesah: Skvěle dokumentuje osud „dětí z Osvětimi“ – skupiny, o které se v literatuře mluví méně než o dospělých vězních. Filozofie odpuštění: Závěrečné kapitoly, kde Lidia vysvětluje, proč se rozhodla nenávist v sobě udusit, jsou hlubokou lekcí. Ukazuje, že nenávist je řetěz, který vězně poutá k jeho trýzniteli i dlouho po válce. Celou recenzi najdete na instagramu: pribehy_stranek