Holčička, která neuměla nenávidět

Zase jeden úžasný lidský příběh. Styl knihy mě úplně neuchvátil, ale u takových knih jde především o poselství, které nesou. Z táborů mám načteno hodně, proto mě víc než popis hrůz v Osvětimi oslovilo poválečné dění. Rozdělení a především znovushledání Ludy s Annou bylo dechberoucí. "Paměť je jedním z projevů lidskosti, znamením kultury, podmínkou lepší budoucnosti míru a bratrství." "Kdo zažívá velké trauma, toho buď ovládne šílenství, nebo se naučí apatii. Já jsem si vybrala to druhé." "Vědět a znát může být pro budoucí generace rozhodující."

"Pamatovat si znamená dávat pozor, aby se podobné věci nestaly znovu, aby nevznikaly ideologie, které chtějí jeden národ spasit, a přitom zničí jiný, anebo i celé lidstvo." Birkenau jsem navštívila loni a mozek si se mnou nehezky pohrál, když jsem cítila pach spáleného dřeva (nejen?) a celou dobu se mi svíraly vnitřnosti. Takže příběh Lidie jsem si nutně musela přečíst. Ve 3 letech se dostala do tábora, zabili jí prarodiče, odloučili ji od matky. Jenže místo abych jí litovala, přemýšlela jsem, jak by si to vše mohla pamatovat, když např. popisovala emoce a chování matky, detaily, které by si nepamatoval leckdy ani dospělý. No a v polovině knihy pak přiznala, že si nepamatuje skoro nic, že vše poskládala na základě archivů a lidí, co také přežili. Přijde mi tedy zavádějící nazvat knihu Moje svědectví. Temnota tábora nikdy zcela nedokázala pohltit světlo v ní, stejně jako nedokázala nenávidět. Proč? Potlačila veškeré pocity, naučila se neplakat. Anotace pak "láká" na Mengeleho, ten se tu ale mihne jen dvakrát, jednou píchne Lidii injekci a podruhé jí nakape něco do očí, co pálí. Nedokázala jsem se do malé dívky vžít, když to nebyl její příběh. Stejně tak mi nesedlo vyprávění v přítomném čase. Pak ale přišla druhá polovina knihy. Líbila se mi část, kde trpěla realimentačním syndromem a jen těžko se navracela k běžnému životu. Stejně jako svědectví o poválečné solidaritě, kdy se lidé dělili i o to málo, co sami měli. Díky Stalinovi pak trvalo 17 let, než se shledala se svojí matkou. Tahle část byla opravdu šílená, protože už měla adoptivní matku a ta vnitřní rozervanost musela být zničující. "Místo Hitlerova stínu roste nad Evropou stín Stalinův, stín Moskvy. Polsko, Československo, Rumunsko, Bulharsko se znovu ocitají v noční můře. Sovětská ideologie změní každodenní život celé generace." Příběh je psán jednoduše, krátkými větami, což jistě někdo ocení, mne to úplně nenadchlo. A ačkoliv knihu hodnotím 3/5, doporučuji přečíst. Zpracovává téma poválečného Polska, což není úplně běžné a navíc i situaci ve vztahu k Sovětskému vztahu, tahle část pro mě leckdy obsahovala přínosné informace. Především je důležité nezapomenout na to, co se stalo a nikdy nesmí zvítězit popírači holocaustu. Jen... asi potřebuji aby i kniha s koncentrační tematikou byla dobře zpracovaná a nesnažila se jen vézt na vlně "oblíbenosti" této strašné části lidské historie. "Ghetto je sužované epidemiemi. Lidé umírají jako mouchy. Není co jíst. Není voda. Kdo neonemocní, tomu hrozí totéž. Němci neznají slitování. V jejich očích jsme vinní. Čím? Tím, že nejsme Němci." "Birkenau je bezútěšné nejen kvůli smrti, hladu a strádání, ale také kvůli mrazu, ve kterém je všechno obtížnější a náročnější. Příroda je jako mrtvá. V nočních mrazech znamená vyjít z baráku podnik na hranici proveditelnosti. Těla mrtvých naházených v jámách jsou zmrzlá jako klády, na obličejích mají ztuhlé škleby bolesti. Obklopuje nás konec. Konec všeho, konec světa."