Hluboko v temném lese

“Jediný způsob, jak zjistit, jestli něco v životě dokážeš, je zkusit to. A tiše doufat, že ses nepustil do něčeho, na co nestačíš. Irakli se svými malými syny Sábou a Sandrem utíká z rodného Tbilisi před občanskou válkou. Bohužel nemají dostatek peněz a tak matka zůstává doma. Dostanou se do Londýna, kde se snaží žít. Otec pracuje od nevidím do nevidím, aby sehnal peníze pro příjezd manželky, ale všechno je marné. Těžce nese, že odjeli bez ní a tak se téměř po dvaceti letech vrací domů. Jenže po nějaké době přestane komunikovat a tak se do Tbilisi vydá Sandro. Situace se opakuje a Sába začíná být čím dál víc nervóznější a odjíždí do rodného města taky. Začne po nich pátrat na vlastní věc. Pomáhá mu Nodar, se kterým se seznámil hned na letišti co by taxikářem - je to ale ten pravý Gruzínec s velkým srdcem, který dokáže pomoct slabším a chudším a hodně pomůže i Sábovi. Když se dostane do Tbilisi, jeho vzpomínky na dětství ho dohánějí. Sandro s ním komunikuje prostřednictvím vzkazů a hádanek a jazykem, který si vytvořili a používali jako děti. Vzkazy nachází napsané na různých místech a jsou indicií, kam se vydat dál - tohle je za mě skvělý nápad. Jeho cesta hledání bráchy a táty není jednoduchá - je plná dobrodružní a často i nebezpečí, kdy jde o život - hlavně ke konci. Bavila mě Sábova odvaha a odhodlání najít je stůj co stůj. A konec byl opravdu silný zážitek. Zajímavé bylo prostředí Gruzie - život ve městě, ale i cesta do hor - pro mě něco nového. Autorův styl vyjadřování není složitý a kniha se mi dobře četla. Není to zrovna lehké a zábavné čtení, ale i tak doporučuji.

Opět jsem u knížky, u které se nějak nedokážu rozhodnout, jestli byla tak strašná, že se to nedalo číst, přesto jsem ji dočetla, nebo tak geniálně krásná, že ji musím nechat trochu v sobě zažít, aby mi došla ta krása té knihy. Stejně jako @Laugar jsem byla nadšená z popisu gruzínské přírody, protože ač jsem nikdy v Gruzii nebyla, tak ji miluji, ráda hltám všemožné příběhy, články, co jen o ní kde může být.