Hloubení

I přes mnohé výhrady k prvnímu dílu série - knize Les mytág - jsem sáhla po Hloubení. Asi jsem se potřebovala ujistit, zda k Holdstockovi přece jen nenajdu nějakou schůdnou pěšinu. Bohužel - nenašla. Obranné mechanismy lesa zřejmě zafungovaly až příliš dobře. Čtení pro mne bylo jako chůze ze schodů s podvrtnutými kotníky a nadto ještě v příliš malých botách - bolelo. Ve srovnání s prvním dílem série bych ocenila snad jen více rozmanitějšího děje a lepší propracovanost postav, nicméně občas těch postav (lidí, mytág, legend a jiných potvor) bylo až příliš. Jelikož nejsem nijak zvlášť sečtělá v mytologii a legendách staré Anglie (a taky Řecka či jiných zemí), postavy mne mátly, pletly se mi, musela jsem si dohledávat v jiných zdrojích, co byly vlastně zač. A tohle prostě od fantasy literatury neočekávám. Když se chci vzdělávat, sáhnu obvykle po učebnicích či populárně naučných knihách. Po dlouhé době se mi navíc stalo, že po dočtení jsem propadla do čiročiré deprese, té temnoty a těžkosti bylo v knize asi už příliš. Je mi líto, ale s tímto autorem jsem se potkala (doufám) naposledy. Zřejmě mám laťku fantasy až příliš vysoko a musím se smířit se skutečností, že jen málokterý autor na ni dosáhne.

Je to pět hvězd, protože je to Ryhopský les. Ale je to jaksi... jiný, jiný než všecky ostatní díly. Zatímco povídkový Les kostí a úvodní Les mytág je strhující a dechberoucí, Lavondyss zadumaná, zacyklená a přemýšlivá, tak Hloubení mi přišlo jaksi... analytické. Celou dobu jsem měla strašlivou potřebu vrátit se o pár kapitol zpět, začít to číst znovu jako vědecký článek a pochopit to, fakt tomu porozumět a pochopit, co mi to tady autor vysvětluje... protože ten autor nahlédl do něčeho strašně závažného. A ve svých knihách jako by mluvil pořád o tomtéž, akorát jiným žánrem, v jiném příběhu, s jinými postavami. Úvod je zvláštní a ještě se veze na fantasy-podivně snové vlně Lavondyss. Když jsou v centru zájmu Ryhopského lesa děti, nesnažte se jejich chování "pod vlivem" pochopit. Ani chování jejich rodičů. Les na děti působí víc než na jiné lidi a dělá ze světa blázinec. U dospělých je to jiná, tam spolu s hrdiny nabudete dojmu, že když se budete dost snažit a dost pozorovat, zapisovat a analyzovat, možná jednou něco pochopíte... Právě to se stane, když se po Alexově zmizení se do centra pozornosti dostává jeho rozsypaný otec, přichází do lesa a začíná hledat, poznávat, rozplétat... jenže co rozplete, to se zaplete znovu a ještě víc. On, vědecká výprava od Duté skály, a vlastně i čtenář, všichni se snaží pochopit a na ten živoucí a měnící se svět použít to, co znají... ale nakonec všem nezbude nic jiného než složit zbraně rozumu a jen vnímat a snažit se to procítit a nechat to působit. Pak najdou cestu. Holdstockův svět se rozumu brání. Ale kdo rozum odloží (nebo stáhne jeho výkon na minimum) a nechá naplno běžet vnímání, ten může objevit svět, kterej děsí, vábí, voní i páchne - Holdstockovo líčení je tak živé, že skoro umí přivodit smyslové vjemy - a vždycky tu byl, je a bude s námi. I když jeho autor už není, což mi je čím dál víc strašlivě líto. Díky Vám, pane Holdstocku. Ráda bych řekla, že v Ryhopském lese budete žít navždy, ale nějak nevím, zda je to něco, co by člověk měl někomu přát. Ať je k Vám tedy les dobrý.