Hledání ztraceného času

Obrovský dík vydavatelství za toto dílo. Do kterého lze vstoupit beze strachu, vyloženě s radostí a s vědomím že taková shledání jsou neopakovatelně krásná. Je to jako by svým způsobem člověk vcházel domů, někam kam obvykle ani člověk neví že má ještě přístup a při tom to není pošetilé, ale opravdové.

Hledání ztraceného času je jedním z těch děl, která rozděluje čtenáře na dvě skupiny. Jedni se rádi šťourají ve všech detailech, s nimiž Proust pracuje a druhé to k smrti nudí a je to pro mě doslova "ztracený čas", na což mimochodem poukazuje i doslov přidaný k poslednímu dílu. Pro mě samotného bylo čtení Prousta z počátku těžké. Málokdy se mi totiž stává, že by mne u čtení začala bolet hlava. Když jsem se však do díla začetl, šlo to snáze a snáze, byť přiznávám, že mne mnohé pasáže nebavily. Proust skvěle zachycuje mysl člověka a její postupné zkreslování napříč časem. U vztahu k postavě Albertiny to lze vidět možná nejlépe, kdy se vlastně i celá první polovina šestého dílu pouze točí kolem vzpomínek atd. na tuto lásku hlavní postavy. Dílu sice přisuzuji určitou důležitost, ale víc než tři hvězdy tomu dát nemůžu, protože to beru také jako jistou míru doporučení. Pro běžné čtenáře toto dílo rozhodně není, ale určitě byste do něj měli alespoň nahlédnout.

(X) Dočteno... Čas znovu nalezený (Hledání ztraceného času VII) (6. 12. 2020) "Finis coronat opus – Konec korunuje dílo." Pro málokteré dílo to platí tolik jako pro sedmý, poslední svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Čas znovu nalezený (1927) je úchvatným románem, který shrnuje všechny předchozí motivy, linie a myšlenky a nasazuje jim skutečnou "korunu" filozofickými úvahami o čase, stárnutí, stáří, proměnách života a vztahů a umělecké tvorbě. A je to také nesmírně působivý obraz Paříže v době první světové války... Léta plynou a vypravěč se dlouho léčí v sanatoriích mimo Paříž, do níž se vrací sporadicky a na delší dobu pak až uprostřed první světové války. Popisuje, jak v té době Paříž vypadá a jak se její obyvatelé změnili. Jedna dlouhá scéna se odehrává v "hotelu Jupien", který vede bývalý krejčí Jupien, milenec barona de Charluse, jemuž pak obstarával milence. Hotel funguje jako mužský bordel pro homosexuály a prochází jím nejen řada klientů včetně Charluse, ale i vojáků, kteří si rádi přivydělají za poskytnutí sexuálních služeb. Vypravěč do hotelu ze zvědavosti nahlédne a pak se setká s Jupienem... Poté se vypravěč opět léčí mimo Paříž, smířen s tím, že už se z něj pravděpodobně nikdy nestane spisovatel, jak si to vždy přál. Léta opět plynou a my se s ním setkáme zase až několik let po válce, kdy se účastní matiné u knížete de Guermantes, který se po ovdovění oženil s taktéž ovdovělou paní Verdurinovou. Dlouhé úžasné scéně z matiné, na němž se vypravěč setkává s mnoha osobami z předchozího děje, které všechny zestárly a jsou málem k nepoznání, předcházejí úvahy o čase a uvědomění si, jak čas a vzpomínky zachytit – tedy napsat o tom knihu, což bude právě Hledání ztraceného času. Vypravěč tedy končí tím, že doufá, že bude mít ještě dostatek času a sil, aby svou dlouhou knihu napsal... "...umělecké dílo představuje jediný způsob, jak je možno znovu najít Ztracený čas." A vrací se jakoby na začátek – první i poslední větu celého Hledání spojuje jedno slovo, „dlouho“. První věta celého románového cyklu, tedy Světa Swannových, překvapivě krátká, zní: „Dlouho jsem chodil brzy spát.“ A poslední věta sedmého dílu Čas znovu nalezený , již typicky proustovsky dlouhá a komplikovaná, zní: „Přinejmenším ale neopomenu, jestliže mi tato síla vydrží natolik dlouho, abych své dílo mohl uskutečnit, zobrazit v něm lidi (i kdyby se měli následkem toho podobat jakýmsi nestvůrám) především jako bytosti, kterým je v prostoru vyhrazeno místo sice tak omezené, ale které zato zase – protože se jako nějací obři vnoření v proud let dotýkají současně dob navzájem úžasně vzdálených, mezi něž se vsunulo už tolik dní – zaujímají nesmírně rozlehlé místo v Čase.“