Hledání ztraceného času

Obrovský dík vydavatelství za toto dílo. Do kterého lze vstoupit beze strachu, vyloženě s radostí a s vědomím že taková shledání jsou neopakovatelně krásná. Je to jako by svým způsobem člověk vcházel domů, někam kam obvykle ani člověk neví že má ještě přístup a při tom to není pošetilé, ale opravdové.

Obrovský dík vydavatelství za toto dílo. Do kterého lze vstoupit beze strachu, vyloženě s radostí a s vědomím že taková shledání jsou neopakovatelně krásná. Je to jako by svým způsobem člověk vcházel domů, někam kam obvykle ani člověk neví že má ještě přístup a při tom to není pošetilé, ale opravdové.

Hledání ztraceného času je jedním z těch děl, která rozděluje čtenáře na dvě skupiny. Jedni se rádi šťourají ve všech detailech, s nimiž Proust pracuje a druhé to k smrti nudí a je to pro mě doslova "ztracený čas", na což mimochodem poukazuje i doslov přidaný k poslednímu dílu. Pro mě samotného bylo čtení Prousta z počátku těžké. Málokdy se mi totiž stává, že by mne u čtení začala bolet hlava. Když jsem se však do díla začetl, šlo to snáze a snáze, byť přiznávám, že mne mnohé pasáže nebavily. Proust skvěle zachycuje mysl člověka a její postupné zkreslování napříč časem. U vztahu k postavě Albertiny to lze vidět možná nejlépe, kdy se vlastně i celá první polovina šestého dílu pouze točí kolem vzpomínek atd. na tuto lásku hlavní postavy. Dílu sice přisuzuji určitou důležitost, ale víc než tři hvězdy tomu dát nemůžu, protože to beru také jako jistou míru doporučení. Pro běžné čtenáře toto dílo rozhodně není, ale určitě byste do něj měli alespoň nahlédnout.