Hlava XXII

Samotný název, Hlava XXII, se dnes používá jako fráze v běžné řeči pro popis něčeho absurdního, bezvýchodného, paradoxního… Je to kultovní kniha, kterou J. Heller psal osm let. V žádném případě ale není homo unius libri. Napsal toho více, ale nic ho neproslavilo tolik jako právě Hlava XXII. Kniha je zábavná, ale i dost deprimující. Má prvky satirické, komické, částečně naturalistické a nese i znaky postmoderny. Zejm. komplikovaností děje, který není chronologický, ale skáče se v čase. Jedna událost je líčena ve vícero pohledech. Někdy se stane, že vůbec nerozumíte tomu, co se píše, ale když budete číst dál, začne to zapadat dohromady. Nechybí tady ani Kafkovské motivy (boj s autoritou, která není vidět - s Hlavou XXII, místy pochmurné atmosféře, bezvýchodnosti); Orwellovské… Fascinující je i pozadí vzniku: ačkoliv se děj odehrává za 2. světové války, Heller knihu psal v 50. letech pod vlivem tehdejší Korejské války a paranoie mccarthyismu, čímž vytvořil i kritiku nadcházejícího konfliktu ve Vietnamu. Jde o nekompromisně antimilitaristické dílo, což se naplno projevuje nejen v absurditě celé mašinerie, ale i v závěrečných kapitolách, kde postupně umírají Yossarianovi nejbližší spolubojovníci. I když jsem knihu nečetl v originále (což zpětně vnímám jako drobnou škodu), český překlad se mimořádně povedl – čte se skvěle a utíká neuvěřitelně rychle. Není to Švejk (i když má v mnoha motivech blízko) a není to M.A.S.H. Je to originál, který rozhodně stojí za přečtení. A klidně více než jednou.

Naprosto geniální.