Začalo to jako akční střílečka v režii Quentina Tarantina a končí stejně efektně jako legendární Butch Cassidy a Sundance Kid. Osmé album přináší finále, které se někomu bude možná zdát kýčovité, ale sedne k atmosféře celé série jako ulité. Ačkoliv se jedná o takřka nejobsažnější knihu, příběh moc komplikovaný není a přestože hlavní linie často odbočí do slepé uličky, o chvíli později se vrátí zpět na původní schůdnou cestu. Člověk se alespoň může bavit vzpomínkami na Natta a Tommyho a na to, čím vším si jejich přátelství prošlo. Garth Ennis vysloveně hraje na city, ovšem na takové ty chlapácké city, které dívky nikdy nepochopí a skuteční muži o nich nemluví. Vyprávění se tak nevyhne hrdinskému patosu, ale vzhledem k tomu, že zde nedochází k hloubavým výlevům a celé je to víc o legraci, neměl jsem problém na hru přistoupit. A i když konec působí snad až zbytečně urychleně, je stejně definitivní jako sama realita - ostatně příliš mnoho dojemných scén by zrovna tenhle komiks zničilo.

Tak tohle bylo jako z romantickýho filmu. Myslim konec. Epické zakončení, to jednoznačně. Vrátíme se do dětských i starších let, zachraníne pár životů, propleteme to pár hustejma hláškama. Ať si to lidi pořádně užijou. A že jsem si užila! (Dal ses k mariňákům?...Prospěje ti to. Trochu si vytříbíš charakter, naučíš se ovládat...Seane, já jsem viděl ten film Olověná vesta! To...musí bejt noční můra....Ale jdi, Tommy. To byl jen film.---A následuje pár stran, kde je víc cenzury než slov a vůbec to nevypadá jako v tom filmu! Přísahám! Tam lhali a v armádě jsou jenom milý hoši!)