Heda Gablerová

„Cestovat s historikem není povyražení.“ Zábavný, zajímavý Ibsen? Ibsen se smyslem pro humor? Ibsen, v němž se něco začne dít dřív než v úplně posledním aktu? — Nemůžu tomu uvěřit, ale „Hedda Gablerová“ to splňuje. U ní nemám pocit, že jsem kvůli perle na dně (jakými u Ibsena obyčejně bývá idea) napřed musela absolvovat monotónní, nudný a mrazivý ponor do nějakého fjordu. Tohle mě upřímně bavilo. Hedda je hrdinka až nedohledně složitá. Její motivace by bylo možné stopovat napříč vrstvami osobnosti, rozlišovat mezi hlavními a vedlejšími, proximátními a ultimátními, tušit je, zpochybňovat je, přít se o nich. Její charakter a hodnoty lze odsuzovat i obdivovat. Díky tvůrčím vizím, spojeným s necitelností vůči bližním, vidí v lidských životech surovinu pro umělecká díla. Je to modelářka osudů, vedená krutými impulzy (a ledová), ale i smyslem pro krásu, důstojnost a velikost (a vášnivá). Přitom jedná podle jakési vlastní morálky a estetiky, která nemá celkem nic společného s lidskostí. V Heddě je opravdu něco nelidského a nadlidského, neuschopněného pro život mezi smrtelníky. Manželství titánské a tvrdé bytosti s mužem, v němž vidí dobromyslného hňupa, nemůže neskončit tragédií. HEDDA: Raději zemřít! BRACK: To se říká, ale nedělá se to! (jenže Hedda je dokonale mimo heideggerovské „se“)