Havířovina

Tuhle knížku jsem si vyhlédla už v edičním plánu. Čekala jsem, až vyjde. Přečetla jsem ji za pár hodin, je čtivá, zápletka možná jednodušší, ale ideální oddechovka. Doporučuji.

Za mě nejlepší kniha od Ivy Musa. Démon ze sídliště mě osobně bavil stejně, ale tahle kniha je míň žánrová a bude se líbit širší cílové skupině. Opět se tu setkáte s dobrým, příjemně uzemněným dramatem, který vám vrátí naději v budoucnost českého literárního světa.

Nevím proč tomu tak je, ale čtení téhle knížky mi střídavě šlo a nešlo. Přitom se mi líbí, jak autorka píše, zase vybrala jiné prostředí než sídliště, hrdinka je tentokrát mladá žena, ne dospívající kluk. Možná je to způsobeno mojí předvánoční roztěkaností. Zkuste a uvidíte sami.

Knížka se mi moc dobře četla. Začalo to jako takový psychologický román, hlavní hrdinka se vrací ve středním věku k rodičům, je sama, neúspěšná spisovatelka a navíc přišla o práci. V rodné vesnici se rozhodne napsat knihu o domě, kolem kterého je spousta pověr a tajemství, říká se, že tam straší. Kolem domu je spousta záhad, úmrtí, dokonce vražd. Začíná to tak mysteriózně, jakože dům - Havířovina - má negativní energie a je tam přítomno zlo. Hrdinka románu začne pátrat, ptá se místních lidí, a postupně se z toho mystéria stává spíše případ pro policii. Knížka byla napínavá, zajímavá, pořád jsem čekala, co bude dál, ... Ten konec mě ale překvapil. Jako by to celé vyšumělo do ztracena...

Od autorky jsem už četl knihu DÉMON ZE SÍDLIŠTĚ (YoungAdult), která se mi bohužel příliš nelíbila. Nicméně chtěl jsem dát autorce ještě jednu šanci, a tak jsem se začetl do knihy HAVÍŘOVINA, která se mi líbila mnohem více. Kniha vypráví o mladé ženě, spisovatelce, která se navrací do místa svého bydliště ke svým rodičům, a rozhodne se napsat v pořadí již třetí román, který bude pojednávat o domě HAVÍŘOVINA a jejich obyvatelích, kteří zde žili. Tento chátrající dům se nachází v její vesnici a nemá dobrou pověst. V románu jsem našel humor, strašidelné i romantické chvíle a situace, se kterými se můžeme setkat v běžném životě. Hlavní hrdinka se ve svých vzpomínkách také navrací do svého dětství a postupně je všechno vysvětleno.

Na to, jak je kniha tenká, jsem ji četla poměrně dlouho. Nikdy mi nebyla žádná postava v knihách přímo nesympatická, ale všechno je jednou poprvé. Téma jako takové by mohlo být zajímavé, ale celou dobu se mi zdálo, jako by ani autorka, ani hlavní hrdinka nevěděly, co vlastně chtějí říct. Rozhodně mě to nenalákalo k přečtení další její knihy. A pokud je toto její nejlepší kniha, jak je napsáno níže, tak si nejsem jistá, že bych sáhla i po nějaké budoucí...

Havířovina je kniha, u které jsem se opět nechala nalákat zajímavě znějící anotací. Přiznám se však, že z nějakého důvodu jsem měla pocit, že půjde o něco hororového nebo o čtení s nádechem thrilleru, ale možná jsem anotaci pochopila trochu jinak, protože z knihy se vyklubalo něco trochu jiného. Ale přitom nemohu říct, že bych byla vysloveně zklamaná. A navíc si za to asi mohu spíš sama, že jsem měla očekávání trochu jinde. Po pravdě řečeno, ten začátek knihy mi dal trošku zabrat. Na můj vkus byla hlavní hrdinka až moc sebelítostivá, ten začátek mi připadal takový ufňukaný. Jasně, uznávám, každý člověk prožívá určité životní události jinak, ale tady jsem se s hlavní hrdinkou nějak úplně nepotkala. Čím víc se ale čtenář noří do příběhu, tím víc je pohlcen. Je pohlcen nejen atmosférou té vesnice a místních vztahů, ale také přemýšlí, co se vlastně v domě zvaném Havířovina děje a dělo. Aspoň tak jsem to měla já. Ta aura tajemna tu nakonec v nějaké míře je, byť není tak silná, jak jsem třebas doufala. Autorka tu každopádně zobrazuje řadu bolestivých, těžkých témat, o kterých je určitě třeba mluvit a je dobře, že to proniká i do literatury. O to víc, když to jsou témata, která mohou potkat každého z nás nebo někoho v našem blízkém okolí. Nejsem schválně konkrétní, abych nespoilerovala a vy nepřišli o pointu knihy. Nicméně ta témata jsou z knihy zcela zřetelná, takže každý čtenář určitě pochopí... Kniha sama je psána z pohledu hlavní hrdinky, které tak díky tomu vidíme do hlavy - jako bychom četli její myšlenky. Je tomu uzpůsoben i styl psaní - je to dost nespisovné. To by asi někomu mohlo při čtení dělat problém - chápu, že někdo v písemné preferuje jazyk spisovný. Na druhou stranu, když to máme vnímat jako sondu do hlavy hlavní postavy, ruku na srdce - spousta z nás při přemýšlení používá nespisovné varianty slov a bereme to jako normální. Je pravda, že jsem se při čtení na tomhle také párkrát zasekla, ale obecně to asi nevnímám jako něco vyloženě negativního. Jen na to raději upozorňuji, pokud byste se do knihy chtěli pouštět a jste zrovna na toto citliví... Nakonec hodnotím lepšími 3 hvězdami, tak 3,5 - ten začátek mne bohužel prostě neoslovil a chvilku trvalo, než jsem se do příběhu začetla a začala nasávat to sdělení, které se autorka snažila předat. Určitě tu však vidím přesah, který si čtenář z knihy může odnést, a za to jsem určitě ráda, že se mi kniha dostala do rukou.

jak píší mahdal, Mufka či sgjoli níže: slibné téma i prostředí, ale vyprávěno tak nějak bez šťávy; hned na začátku mne zaujala vize-vzpomínka na lesní přízrak, jenže pak se to celé zvrhne v další z mnoha přecitlivělých fňukání "je mi čtyřicet, nikdo mě nemá rád a nevím, co se sebou" ve verzi "jsem neúspěšná spisovatelka a nevím, o čem psát"; tajemno je vyvoláváno uměle a nakonec vyšumí doztracena, protože z mysteriózna se vyklube zase jen ta lidská zloba a nenávist

Od knihy jsem moc nečekala, a byla jsem příjemně překvapena atmosférou, popisem obyčejně neobyčejného života jedné čtyřicátnice. Hodně plasticky před námi defiluje vesnice se svými obyvateli, vztahy, láskami... Určitě si přečtu i další autorčiny knihy.

Kniha se mi nelíbila, nebylo to upřímné, bylo to umělé a navíc opakující se motiv české literatury tady dost silně zaostal. Prostě nikterak nevyniklo nic co zřejmě vyniknout mělo a mohlo a vyniklo pouze plytké opakování toho co není v knize až tak zajímavé. Nevadilo mi odkazování se spisovatelštinu, jelikož v určitých knihách se člověk může dost dozvědět o pozadí různých věcí. V únoru jsem četla Andromeda od Therese Bohnman a tam bylo dobře zaostřeno na vydavatelství a práci v něm ( což si dost lidí dost idealizuje). Tady mi to ovšem přišlo až snad prázdné, jako bych četla z jedné strany deníček, to trochu přehráním. Nevím. Nevadí mi nejasnost vyprávění, ani nejednoznačnost podkreslení postav ( tedy myslím) vadí mi ta dřina, která je z toho znát.